Kletba Deváté (POZASTAVENO)

Kapitola pátá

I.

První vešel pan Rogers. Byl to přátelsky vyhlížející mladík věkem blíže ke třicítce než dvacítce. Jeho oděv vypadal formálně, ale nikoli upjatě. Jakmile usedl, zapálil si dýmku a vyšetřovatelům pokynul. Clarkeovi vpluli do místnosti chvíli po něm. Slečna Clarkeová byla po celém okolí proslulá jako krasavice, jejíž vzhled by nebyl zahanben ani v nejvyšších kruzích - a totéž se dalo říct o její pýše, bohužel. Patřila mezi ta děvčata s příliš moderní myslí, která nevěděla, co jsou pořádné způsoby. Chudáka její matku, vdovu po velice zámožném muži, musely výlohy její dcery po finanční stránce zničit. Vesnické drbny šířily klepy, že slečna Clarkeová má příští měsíc namířeno do Londýna - a kdekdo by byl překvapený, kdyby se z města vrátila stale nezadaná. Na jejím bratrovi, na druhou stranu, více než jeho vzhled byly přitažlivé jeho peníze. Nebyl to muž známý pro skandály, přesto by se ani zdaleka nedalo říct, že je oblíbený jako Amalia Clarkeová.
„Pane Barrette, vás jsem tu nečekal," poznamenal právě zmiňovaný muž. Nutno dodat, že jeho způsoby také nebyly nijak hodny účty. „Nejste vy už náhodou v důchodu?"
„Pan Barrett laskavě přijal mou nabídku, aby se zúčastnil vyšetřování," vysvětlil odměřeně inspektor Smith. „Slečno Clarkeová, nechci vás nijak dlouze zdržovat, ale dovolím si vám položit jednu otázku."
„Nezdržujete mě," ujsitila ho Amalia, ale její hlas prozrazoval opak. Smith na to nebral zřetel.
„Byla slečna Rogersová včera celé odpoledne u vás?"
„No samozřejmě! Bratr mou drahou Sáru - tedy slečnu Rogersovou - vyprovodil někdy kolem půl sedmé, myslím. Dovolím si říct, že jste hlupák, pokud by vás napadlo, že by Sarah ublížila vlastnímu otci! Je takové andělské stvoření, ta by ani mouše neublížila, viď, bratře?" Pan Clarke sestře poslušně přitakal. „A jestli se mě chcete zeptat, co jsem si o Rogersových myslela, budu upřímná. Pan Rogers byl nepříjemný. Pořád si myslel, jak je důležitý, a přitom jsem slyšela, že nebyl dobrý ani omylem. Paní Rogersová - víte, o mrtvých jen dobře, ale stejně - paní Rogersová měla asi pocit, že stále žijeme v minulém století. Taková chladná, přísná a hrubá! Ve dvacátém století pro takové nebude místo, vám říkám."
Smith jí rezervovaně poděkoval za její názor. Pan Clarke, jakmile byl vyzván, potvrdil slova své sestry o Sáře Rogersové a jejím včerejším pobytu u nich. Dále vyjádřil, jak moc je mu toho všeho líto. „Slečna Rogeraová je skvělé děvče, smím-li se tak vyjádřit, pánové. Jakmile jsem slyšel, co se stalo, okamžitě jsem sem spěchal, abych jí vyjádřil svou účast."
„To bylo od vás velice pozorné," ocenil Barrett. „Povězte mi, měl jste pana Rogerse rád?"
„Rád? Ach, to je moc silné slovo. Ale nevadil mi, on ani jeho synové. Víte, se starou paní jsem nikdy nebyl za dobře - často kritizovala mou drahou matku za její přístup k výchově." Pan Clarke pokrčil rameny, jako by pro něj slova, která kdysi pronesla Catherine Rogersová, nic neznamenala. „Povězte mi ale, pane Smithe, je pravda, že byl probodnutý a zároveň otrávený? To je vážně podivuhodné, nezdá se vám? Jen ty parchanty dopadněte, přeju hodně štěstí."
Smith mu poděkoval za jeho přání a velice rád se společnosti sourozenců Clarkeových zbavil. Řada ve výslechu přišla na synovce pana Rogerse.
„James Rogers," představil se. Vyšetřovatelé mu pověděli svá jména. „Pánové, je mi jasné, že mě budete mít za podezřelého číslo jedna."
„Ale vůbec," ujistil ho Barrett. „Z jednoduchého důvodu: kdybyste byl zločincem, který zabil vašeho strýce, neukázal byste se tu tak z ničeho nic, což by na vás, jak jste řekl, vrhlo největší podezření."
James Rogers ocenil jeho slova a pokračoval: „Víte, strýčka jsem navštívil jen jednou. Můj otec - byl jeho bratr - s ním nebyl za dobře. Vyčítal  mu, že po jejich otci zdědí - a nakonec zdědil - sídlo i většinu peněz, ty, jak říkal, promrhal, a jeho zcela odkopl. Také neměl ráda nebožku paní Rogersovou. Nevím proč. Všechny jeho nabídky, aby sem přijel i se mnou, matkou a sestrami, odmítl, až na tu před pár lety. Tehdy zemřel jejich otec, víte, a on považoval za svou povinnost sdělit strýci, že už ho nechce ani vidět a otec - můj děd - se za něj jistě stydí, když na něj teď zhlíží z nebe."
„A co to, že vás tak znenadání pozval?" skočil do vyprávění pan Smith. Složité vztahy v rodině Rogersových ho nijak nezajímaly.
„Chudák otec nedávno zemřel. Dlouho trpěl na všemožné nemoci. Přišel mi od strýce dopis, kde mě, matku a sestry zval, abychom přijeli, že se s námi chce udobřit. Asi litoval, že se se svým bratrem rozešel ve zlem. Matka ale odmítla přijet; začala tvrdit, že za vše může strýc, že kvůli němu tatínek neměl peníze na léčbu, a nezajímalo ji, že na jeho nemoc lék neexistuje.  Jedna sestra je v Americe a druhá odmítala matku opustit, takže jsem vyrazil sám. Jestli chcete vidět ten dopis, mám ho v kufru. Ta hodná služebná mi ho odnesla do pokoje pro hosty."
„Dovolte mi vyjádřit soustrast nad vaší ztrátou," řekl Barrett, když James Rogers domluvil. „Muselo pro vás být hrozné sem přijet a zjistit, že všichni členové rodiny vašeho strýce, kromě slečny Rogersové, zemřeli."
„O tom neštěstí ve vlaku jsem se dočetl už v novinách, ale strýcova smrt mě vážně zasáhla. Doufal jsem, že se konečně usmíříme," odpověděl. „Jaká to smůla, že jsem se ke všemu tak hloupě připletl, že ano?"
Smith ponuře souhlasil a nabídl druhému muži, aby si zapálil doutník. Poté se ho zeptal: „Můžete nám ukázat jízdenky z vlaku, kterým jste dorazil?"
„Samozřejmě." James zalovil v kapse vesty a kromě jízdenky na noční vlak přijíždějící do nedalekého města kolem sedmé ráno vyndal i složený dopis od svého strýce. Obě listiny předal inspektoru Smithovi. Ten pokývl hlavou a položil svou poslední otázku:
„Co jste dělal mezi příjezdem vlaku a svým příchodem sem?"
James klidně vysvětlil, že se ve městě stavil v pekárně a poté asi půlhodinu čekal na taxi, které by ho dopravilo do vesnice. Dal jim i adresu té pekárny, aby si vše mohli ověřit, a popřál jim, aby na vše co nejdříve přišli.