Chtějí abychom byly normální,
Jenže co to vlastně znamená.
Nechat po sobě šlapat a poslouchat vše co řeknou?
Brečet po nocích, protože nemáme vlastní život?
Chtít spáchat sebevraždu ale nemoct protože by se celá rodina zhroutila.
Já už nevím co mam dělat,
Už nechci dělat nic,
Chci celý den proležet v posteli,
Chci antidepresiva nebo něco na spaní,
Abych se už nikdy nemusela probudit.
Jenže to nedokážu,
Nikdy nebudu tak silná abych si prosadila svůj názor,
Nebo si řekla o pomoc.
A tak se dál tvářím že se nic neděje,
A celý svět si myslí že jsem v pořádku,
A jediný kdo to ví je můj polštář.
Jestli tohle znamená být normální,
Tak nevím jak dlouho to ještě vydržím.
ČTEŠ
myšlenky hvězd které nikdy nedopadnou
Poetryprostě moje depresivní myšlenky.. Který zachycují můj život, kterému by nikdo jiný neporozuměl. Jediný kdo mi rozumí jsou slova a řádky, plně mé bolesti a nenávisti.
