Hrdost nám nevezmou

2. Nesvaté ostatky

V čem byla chyba?

Zatraceně, tak v čem byla chyba?

Harry nevypočítal sílu, to byl důvod první. Ale to přece nemohlo být všechno. Seděla v opuštěném domě, který dříve patřil nějaké mudlovské rodině. Na zdech ještě pořád zůstaly narůžovělé skvrny od jejich krve. To když s nimi Smrtijedi skončili, nikdo to tu pořádně neuklidil. Krev se vsákla a dům ji vcucnul do sebe.

Pravým chodidlem se dotkla zdi. Připadalo jí, že kopla někoho přímo do hrudníku. Trochu tmavší skvrna neznamenala jen krev, bylo to všechno. Jednou to kouzlo viděla v praxi. Přetvořená neškodná kletba. Oběť se nafukovala a nafukovala, až prostě najednou praskla. A všechno, co bylo uvnitř jejího těla, se rozstříklo kolem.

Nechtěla si ani představovat, jak hrozně museli křičet. Zatřásla hlavou a soustředila se na úvahy o posledním dnu jejich naděje. Harry přežil, Hagrid ho sice vynesl z lesa jako mrtvého, ale on ožil. Jako už tolikrát. A pak došlo k poslední bitvě.

Namířili na sebe svoje hůlky, kouzla se do nich zaklesla a zelená kletba přetlačila tu rudou. Harryho pohled v té chvíli byl upřený k nebi. Zíral nahoru, i když spadnul na zem se široce rozevřenýma očima. Vítězný ryk Smrtijedů se nesl kolem a začala konečná bitva.

Nevzpomínala si, co se stalo s jejich těly. Viděla jen ostatní, jak bojovali. Padlo jich o tolik víc, než bylo nutné. Než se stáhli a vzdali to. Jeden boj vzdali a měli pocit, že vzdali všechno. Klíčové místo, klíčová bitva, klíčové události, to všechno připadlo Smrtijedům.

To se stalo na začátku května. A pak už to šlo se všemi z kopce. Zprvu byl klid, jako by se všichni vydýchávali z přežitého boje. Pomáhala tehdy v domě Weasleyových, u těch, které považovala za rodinu. Přišla o Rona i Harryho, ale přesto pomáhala všem, kteří to potřebovali. Když po několika týdnech, někdy v polovině léta, Smrtijedi napadli dům Weasleyových, vyvázli z toho živí jen tak tak. Jenom díky jejímu nápadu nalákali Smrtijedy dovnitř a kouzlem nemilosrdně zakázali přemisťování.

Tehdy všechny odvedla pryč a donutila je soustředit se na něco jiného. Všechno to měla promyšlené. Ji vnímali, Levanduli už méně. Byla nenápadnější a mnohem schopnější, než se mohlo zdát. Když Hermiona nutila všechny, aby se soustředili na ni, Levandule se zbavila Doupěte. Stačila jediná kletba a dům lehl popelem. A Smrtijedi neměli možnost uniknout.

Slyšela v uších jejich křik. Udělalo se jí zle od žaludku. Vstala a jen tak tak doběhla do koupelny, kde se naklonila nad umyvadlo. Seškvařená kůže, její pach jí ulpěl v mysli. Ostatky se smíchaly s popelem domu jejího nejlepšího přítele. Dost bylo té Brumbálovy filozofie. Láska, nesmysl!

Odhrnula si vlasy z čela a spláchla obsah svého žaludku vodou. Při tom zvedla pohled ke zdi. Prudce vydechla, když spatřila další krev, tentokrát na zrcadle. Ne, nedokázala se na to dívat. Natáhla se pro hadr na vaně, ale ten na sobě měl také zaschlé kapičky krve. Sklonila se proto pod umyvadlo, tam obvykle mudlové nechávali hadry. Aspoň u nich doma to tak bylo.

Skříňka byla otevřená, nejspíše tak zůstala od chvíle, co rodinu napadli Smrtijedi. Sáhla dovnitř a prsty se jí zabořily do čehosi měkkého. uvnitř to bylo lepkavé a tekuté, na povrchu to mělo krustu. Na pohmat jí připadalo, že sáhla na shnilé jablko, prsty se jí probořily slupkou dovnitř a ona se dotýká měkkého obsahu. Tušila ale, že jablko by nebylo ve skříňce pod umyvadlem.

Vytáhla to ven a okamžitě to od sebe odhodila. Bulva oka dopadla na kachličkovou zem jen několik kroků od ní. Odrazila se a na chvilku vypadala jako dětský míček, hopík. Znovu se naklonila nad umyvadlo a dostala ze sebe poslední zbytky své skromné snídaně.