Hrdost nám nevezmou

5. Exhumace v Godrikově dole

Ta zpráva se rozletěla sídlem rodiny Nottů jako požár. Ústa vyprávěla uším, jejichž majitel vypustil ta slova zase o kousek dál. Během několika hodin všichni věděli, jak se věc má. Několik lidí souhlasilo, sice váhavě, ale loajálně, jiní, a těch byla většina, se nesouhlasně obraceli po ostatních, aby je podpořili.

Theo se vrátil až pozdě, slunce už dávno vyšlo a svítilo na sníh, který se v noci objevil na zemi aspoň v těchto místech Británie. Byl to první skutečně slunečný den od doby, kdy Voldemort vyhrál válku, proto se Theo do slunce několikrát zadíval, než ho začaly pálit oči. Mohlo jít o znamení, že se vše obracelo k lepšímu?

Otevřel dveře do svého sídla a vešel dovnitř. Cítil na sobě pohledy všech přítomných, nevyřčené otázky visely ve vzduchu a jen čekaly na toho, kdo se konečně zeptá. 

Proti Theovi vykročila Daphné a Pansy, společně vypadaly jako komando pomsty. 

"Kdes byl?" zeptala se Daphné naštvaně.

"Přišel jsi o spoustu věcí," obvinila ho Pansy.

"Něco jsem zařizoval," zalhal. Nemohl jim povědět, kde byl a co dělal. Nemohl jim říct, jak teď trávil volný čas, jak se začínal propadat a zaplétat do svých tajemství a chyb. Nikdo to nesměl vědět. "O co jde?"

Daphné se zamračila, ale Pansy se mírně usmála. Pak se naklonila k němu a ztišila hlas. "Jde o Dolohova. Tvrdí, že se ho někdo pokusil zabít," zašveholila skoro až vesele.

"Dost neúspěšně, pokud to tvrdí on," podotkl Theo, čímž se přidal na Pansynu pomyslnou stranu, jelikož si Daphné odfrkla a odtáhla se od něho. Zato Pansy se zavěsila do jeho rámě a odvedla si ho stranou do salónku, kde se zrovna vášnivě bavilo několik Smrtijedů včele s jeho otcem.

"Navíc to není to jediné," šeptala. "Bellatrix prý..." zmlkla a rozhlédla se. Při vyslovení toho jména všichni kolem ztichli. Theo zpozorněl. "Prý odmítla útok v Paříži."

"Pansy, drahá, o tom bys tu mluvit neměla," přešel k nim Nott starší. "A ty také ne, synu."

Thea neustále překvapovalo, že ho bere jako syna. Nikdy na něj nebyl tak pyšný jako od doby, co údajně zabil paní Weasleyovou. Tehdy stoupl v ceně. Pansy měl vždycky rád, kolikrát mu naznačoval, že by si s ní měl začít, že je to ta pravá, ale Theo měl vždycky raději Daphné. A to jeho otce štvalo stejně jako obyčejná Theova existence.

"Bylo to snad plánováno?" mluvil skutečně tišeji.

"Měl bys pochopit, že ne všichni mohou sympatizovat s rozhodnutími vydanými pouze skrze Blackovou," vysvětloval Nott. "Spousta z nás si pamatuje její nesolidární chování k některým z nás, je těžké s ní držet, pokud nemáme jistotu..."

"Jistotu čeho?" 

Mlčel. 

"Jistotu čeho, otče?" zopakoval.

"Jistotu, že si to náš Pán přeje stejně," otočil se na skupinu, která předstírala, že je neposlouchá, ale všichni lehce pokyvovali hlavami. "Začíná se jí to vymykat z rukou, možná by neměla být ve vedení ona. Myslíme si," zadíval se na skupinu, aby ho podpořila, "že je čas na změnu. Aspoň co se Bellatrix týče."

"Pak máš moji plnou podporu, otče," ušklíbl se Theo. "Ta mrcha mi dluží víc, než kolik jsem ochoten přejít."

Pansy se pousmála a dotkla se Theovy ruky. Pohled mu padnul na její upravené nehty. Nebála se, nevycítil z ní obavy z budoucnosti, žádný strach. Co dělala, že byla tak v klidu? Její dotyk ho pálil na kůži, přesto mu připadal něčím blízký. Vzpomínky na dětství ho zaplavovaly málokdy, snažil se od nich chránit, zvlášť když to nebylo to nejlepší dětství, ale teď to nedokázal.