Hrdost nám nevezmou

3. Modlitba pro Ginny Weasleyovou

"Dost! Nechte mě! Pusťte mě!" křik se rozléhal sídlem Nottových. "Bastardi! Jednou umřete příšernou bolestí v Azkabanu," vyhrožovala, jak jen mohla, ale ničeho tím nedosáhla. Několik Smrtijedů se zasmálo, když ji vedli chodbami sídla.

"Však my tě přinutíme mluvit," zamumlal zlověstně Nott a postrčil ji vpřed.

"Theo?" ozval se sotva slyšitelný šepot přímo za nejmladším účastníkem akce Weasleyových. Otočil se za hlasem a trochu pohnutě polknul. Nedokázal s ní teď mluvit, nemohl by jí přiznat, co provedl. Ne Daphné a ne teď.

Zavrtěl hlavou a několika rychlými kroky se vzdálil. Vystoupal schody do patra a zavřel se do první místnosti, která se mu naskytla. Zhluboka dýchal, když si uvědomil, že je to koupelna. Byla vybavená skoro stejně jako koupelna v bývalém domě Dursleyových, v tom prokletém domě, z jehož srdce vyrvali Weasleyovou.

Naklonil se nad umyvadlo a pustil vodu. Snažil se smýt si z tváře stopy po krvi, stejně tak z rukou a krku. Nakonec pod tekoucí kohoutek strčil hlavu a aspoň na chvíli cítil chladivý dotek vody ve vlasech. Vypnul ji a zadíval se na sebe do zrcadla.

Z téměř černých vlasů odkapávala voda, jeho bledost, která se každým dalším přežitým dnem stupňovala, jen podtrhovala temné kruhy pod očima. Na tváři měl novou jizvu z dnešního dne. Tu mu udělala paní Weasleyová nožem na maso. To jediné měla v tu chvíli po ruce.

Opíral se o kraj umyvadla a zíral na to, jak ho válka poznamenala. Ještě víc ho ale zničilo vítězství.

Křik nedokázal dostat z hlavy. Tolik bolesti, a všechnu působil on sám.

"Theo, jsou v kuchyni. Slyším je," sípal Dolohov, už nebyl nejmladší, přece jen ho ta fyzická námaha zmohla.

S hůlkou v ruce postupoval dál. Za rohem ho přepadly pochybnosti. Weasleyovi se přece jen tak nechytali, vždycky bojovali. Proč ne teď? Proč je slyšel? Proč slyšel pláč a křik zlomených lidí?

"Avada Kedavra!"

Křik zesílil, jeho otec právě kohosi připravil o život. Zahnul za roh a spatřil je všechny. Nejmladší Weasleyová, Ginny, seděla na podlaze a vypadalo to, že se modlila. Hůlkou na něj mířila, držela ji v obou rukách a šeptala jakási slova, která mohla i nemusela být kouzly. Vedle ní klečel jeden z jejích bratrů. Charlie nebo Bill, Theo je neznal, takže to musel být jeden z nich. Za jeho tělem byla schovaná menší dívka.

Cítil, jak se mu na těle cosi nezdá. Weasleyová stále mumlala svá kouzla a on se neměl k tomu, aby ji odzbrojil nebo zabil. Jedno by totiž následovalo druhé.

"Utíkejte," zašeptal. "Když to stihnete, nikdo po vás nepůjde."

Weasley zvedl sestru z podlahy a všichni tři se zadem dostali pryč.

"Nejsou tady!" zavolal Theo do chodby za sebou. Vrátil se ke schodům, pod nimiž byl přístěnek. Otevřel dveře a pohlédl dovnitř. Tak tady žil Vyvolený celých jedenáct let. Na tomhle strašlivém místě, které Theovi tak moc připomínalo vězení v jeho sklepě. Potter byl možná skutečně hrdina, pomyslel si.

"Nahoře bude ta jejich bábinka," připojil se k němu Dolohov. Doprovodil ho až nahoru a otevřel dveře do ložnice. Okamžitě ho zasáhla kletba a padl k zemi. Odkryl tak Thea, který odzbrojil paní Weasleyovou. Překročil Dolohovovo tělo a pomalu se blížil k paní Weasleyové. V duchu přemýšlel, jak z téhle situace ven, aniž by si udělal víc šrámů na duši, než kolik už jich měl.

"Nezabiješ mě, Theo," vrtěla hlavou a jeho jméno protáhla tak mateřsky, až se mu chtělo brečet. Znala ho, jednou, když se ztratil na nádraží King's Cross, ještě jako malý, ho našla právě ona. Ačkoliv jí řekl, že se jmenuje Theodore Nott, tak k němu byla milá. Vždycky byla milá, i když se dal na temnou stranu, tak se na něj na nástupišti usmála. Nikdy jí to neoplatil, ale pravdou bylo, že mu připadala mateřsky něžná. Pohrdal tehdy jejími mateřskými city, ale dnes už by takovou chybu neudělal. Bohužel neměl na výběr.