JUST A DREAM [Minsung Texting]

›33‹

Jisung POV:

Moje nohy mě nechtěly v tento moment poslouchat, Felix se začal bavit s Minhem, který se omylem zahleděl směrem ke mně. Nejspíš se zasekl stejně tak, jako já, těžce se mi dýchalo, Zatímco Felix pozpátku došel za Binniem. Nebudu lhát, ztratil jsem pojem o tom, že kolem mě a Minha chodí nespočet lidí, ale ne naší rovnou uličkou, jako kdyby věděli, že je to naše ulička a náš moment.

,,H-hanie?" I přes ruch, který zde byl, perfektně jsem zaslechl Minha, který zůstal v šoku stát na místě.

Naše vzdálenost byla kratší a kratší, než jsem se rozeběhl Minhovi do náruče a srazil ho přímo k zemi. Bylo mi v tu chvíli jedno, jak moc hlasitě brečím a jak moc zhrouceně vypadám, byl to nepopsatelný moment, který mi zůstane do dokonce života.

,,Bože Hanie, řekni mi, že tohle není sen, že tu teď se mnou jsi? Proč pláčeš?"  Samotnému Minhovi se třesl hlas, zatímco jeho dlaně skončily na mých tvářích.

,,Není to sen Minho, Jisungovi se špatně spalo a už to nevydržel, tak jsme ti dali překvapení, sice jen na dva dny, ale lepší, než nic"  Oba jsme se zahleděli na Felixe, který měl propletené prsty s Changbinem a spokojeně nás sledovali.

Pomalu jsem se postavil na nohy, abych pomohl Minhovi, ovšem hned co se zvedl se moje ruce obmotaly kolem jeho krku. Sám své ruce položil na mé boky, jeho vůně mě udeřila do nosu, kdybych neobjímal Minha už bych opět seděl na zemi. Felix se nabídl, že mi ponese kufr, zatímco já se držel jako klíště Minha, nevypadalo to, že by mu to vadilo, naopak přilnul víc ke mně a líbl mě do vlasů.

,,Něco jsem vám přivezl z Ameriky od babičky, její úžasný koláč"  Felixovi se rozzářily oči, miloval koláč od mojí babičky, vždycky toho snědl nejvíc a nechtěl se ani podělit o zbytky.

,,To abychom s Binniem měli aspoň kousek, Felix vypadá, že to sní i s tvým kufrem"  Felix se vražedně podíval na Minha zatímco my tři jsme se zasmáli.

Cesta ke mně domů utekla rychleji, než jsem si myslel, Felix mi předal kufr, který jsem odtáhl do bytu, rodiče nejspíše byli v práci, vzhledem k tichu, které zde panovalo. Všichni jsme se usadili na gauč, přičemž se moje hlava setkala s minhovým ramenem, Felix zobal koláč s Binniem a my dva je pobaveně sledovali. Ucítil jsem ruku na svým pase, Minho si mě přitáhl blíž k sobě, jeho tlukot srdce mě uklidňoval, čím víc jsem blíž byl, tím víc jeho srdce tloukalo. Minho zobal kousek koláče, přičemž se se mnou rozdělil, domácí borůvky i domácí těsto, miloval jsem tenhle koláč, připomínal mi dětství.

,,Binnie, my budeme muset jít, však jsem slíbil mamce, že půjdeme na tu oslavu! Moc se omlouváme, koláč byl opět úžasný!"  Felix se zběsile zvedl, omluvně se na nás podíval, zatímco zvedal Binnieho z gauče, se smíchem jsem je doprovodil ke dveřím, kde jsem je objal, Binnie vypadá dost jako fajn týpek.

Hned co Felix tahal zmateného Binna pryč, se kolem mého pasu ocitly ruce, Minho mi položil bradu na rameno a pobaveně sledoval Felixe a Binnieho. Když zmizeli za rohem, tak jsem se nadechl k na odpověď, ale Minho byl rychlejší, hned za námi zavřel dveře a tahal mě k sobě do pokoje, kde nás povalil na postel. Moje tváře byly v jednom ohni, vedle mě spokojený Minho, nemusel nic říkat, bylo mi jasné co v tuhle chvíli chce.

,,Netušil jsem, že tvé červené tvářičky zahlédnu ještě dneska"  Byl jsem ponořený ve svých myšlenkách na tolik, že mě Minho celou dobu sledoval a usmíval se jak sluníčko.

Věděl, jak moc se chci někam zahrabat, nedovolil mi to, pevně mě držel, abych nemohl nikam uhnout pohledem, bavil se nad mým výrazem, zatímco já kopal nohama, aby mě pustil. To se ovšem nestalo. Frustovaně jsem si povzdechl, nejspíš si na tohle budu muset zvykat i přes to, že by mi naměřil teplotu jsem se usmíval jako blbeček. Celý den jsme proleželi v obejmutí, bez jediného slova, vchodové dveře se otevřeli, hlasy mých rodičů nás oba probrali z tranzu, hned jsem shodil Minha z postele, nevím co by na to řekli, kdyby viděli jak se po mně Minho povaluje.

,,Oh, Hanie? Ty už jsi doma? Co dělá Minho na zemi?"  Můj pohled padl na Minha, který byl zmatený víc, jak moje mamka, hned se vyhrabal do tureckého sedu a vyhrabal se zpátky za mnou, bylo mu úplně jedno, že je ve dveřích moje mamka, rozplácl se o mě a nehodlal vstát.

,,Minho, Hanie vypadá, že z něho vyletí duše, hlavně ho nezamáčkni. Dneska máme k večeři špagety, babičky koláč koukám zmizel, byl tu Felix, že? Nechám Vás o samotě, kdyby jste něco potřebovali stačí houknout."  Překvapeně jsem se díval na dveře ve kterých před chvíli stála mamka, Minho nevypadal překvapeně, spíš zaujatě na můj výraz a reakci.

,,Snad sis nemyslel, že mě tvoje mamka zastaví? V tuhle chvíli mě nezastavíš ani ty, Hanie"  Jeho šibálský úsměv mě donutil Minha srazit na opačnou stranu, než je zem, začal se smát, zatímco můj obličej byl opět v jednom ohni. Vzpomněl jsem si nad konverzací mezi mnou a Felixem, neznám tolik Minha, ale jeho přítomnost je to jediné co potřebuju cítit každý den. Když jsme se oba po deseti minutách sebrali na odchod do kuchyně Minhova ruka přistála na mém pozadí a pěkně jej promáčkl v ruce.

,,MINHO!"  Chtěl jsem mu to vrátit, ale dřív, než se mi to podařilo, Minho seděl jako andílek u stolu, zatímco já si mnul své pozadí.

,,Co máte zítra v plánu? Nechcete na nějaký výlet ať si Minho užije poslední den? I když bychom byli rádi, kdyby si zde zůstal delší dobu"  Přetvařování bylo něco co jsem uměl perfektně, bylo mi jasné, že tu je Minho zítra poslední den a nechtěl jsem se rozbrečet u stolu.

,,Taky bych tu moc rád zůstal celý dva měsíce, ale Hyunjin sám tanec neutáhne na tolik dětí, slíbil jsem mu, že celý měsíc budeme tvrdě makat kvůli soutěži. Určitě bych rád někam zítra s Haniem šel"  Nevím, zda mě Minho dokázal prokouknout, jeho ruka skončila na mém stehnu, jako kdyby cítil můj smutek.

Celou večeři jsme domlouvali kam bychom jeli na výlet a Minha nenapadlo nic jiného, než jít do strašidelného domu. Nezbývalo mi nic jiného, než na tento šílený nápad kývnout. Oba jsme se odebrali do mého pokoje, dveře mám ve zvyku zavírat nohou, ale dneska tomu tak nebylo, moje záda tentokrát zavřela dveře. Nevěděl jsem zda mám vypustit své emoce na povrch nebo předstírat, že je všechno v pořádku.

,,Hanie? Půjdu do sprchy, hned budu zpátky, dobře?"  Z mého tranzu mě probral Minho, který mě pohladil po vlasech, odebral se s ručníkem a čistím oblečením do vedlejších dveří, kde byla koupelna.

Já se hned rozplácl po celý posteli, potichu jsem zařval do polštáře, než se moje tělo přetočilo na záda, jenom jeden den? Neměl jsem nikam jezdit a být celý měsíc s Minhem. Na chvíli se mi podařilo zavřít oči, po pár minutách jsem cejtil Minhův dech na svým obličeji, nejspíš nečekal, že hned otevřu oči, byl nade mnou a usmíval se od ucha k uchu. Moje ruce se hned obmotaly kolem jeho krku, abych si ho přitáhl do pevného objetí, nějakým způsobem nás zakryl dekou, jeho tělo bylo natisklé bezpečně na to moje, chtěl bych takhle usínat každou noc. Jeho ruka spočinula v mých vlasech, bylo příjemné cítit jeho doteky a nadhernou vůni, která patřila jen jemu. Pomalu se mi zavíraly oči, než jsem je kompletně zavřel a poslední co jsem stačil ještě zaznamenat byly rty Minha na mém čele.

,,Sladké sny, Hanie"