JUST A DREAM [Minsung Texting]

›34‹

,,Hanie, vstáváme je snídaně"  Nechtělo se mi absolutně vstávat, vzhledem k tomu, jak moc hezky se mi na Minhovi spalo, zabručel jsem, aby mě nechal ještě spát, potichu se zachechtal a začal mě znovu vískat ve vlasech.

,,Můžeme spolu potom ležet, jenom se musíš najíst už je devět ráno, musíme dneska spolu být co nejvíc"  Ospale jsem se zahleděl na Minha, měl rozcuchané vlasy, stejně tak, jako já, ale vypadal stokrát lépe. Nevím jak se mi podařilo usnout ja Minhovi, ale nikdy jsem se tak dobře nevyspal jako dneska.

,,Ale já tě nikam nepustím"  Minho se na mě pobaveně podíval, zatímco já ho pod svým tělem uvěznil, snažil se mě obejmout, což jsem mu po chvilce dovolil. Během chvíle se moje záda ocitly na posteli, zatímco se Minho přetočil i s dekou nade mě. Kromě toho, že mi daroval svůj úsměv mi i daroval dětskou pusu na tvář, on mě chce opravdu zabít.

,,Tvoje tváře mě nutí, abych je snědl"  Nedošlo mi, jak moc červený musím být, hned jsem v reflexu Minha ze sebe shodil na druhou stranu postele a s útěkem jsem došel do kuchyně, kde stála mamka u plotny a dělala nám snídani.

Minho za námi po chvíli došel, hned mi přistála jeho ruka na stehnu, který zmáčkl, překvapeně jsem vydechl, což vyvolalo reakci moji mamky, která se zmateně na nás podívala. Pleskl jsem Minha přes ruku, naopak ruku nechal na místě, pouze povolil stisk, jeho vítězný úsměv mluvil opravdu za vše, jen počkej já ti srazím hřebínek z trůnu. Oba jsme se pustili do palačinek, které jsme dostali ke snídani, Minho se na mě zahleděl s jiskřičkami v očích, moje tváře byly tak, jak je chtěl vidět během jezení oříšků, hned je uchopil do svých dlaní, aby je lehce zmáčknul, zatímco já se na něj zmateně díval.

,,Jsem moc rád, že byla příležitost držet tyto dvě baculky v mých dlaních"  Celou snídani jsem měl zabořenou hlavu ve svých nohách, Minho se spokojeně usmíval nad moji reakcí, jemu se opravdu líbí moje tváře? Byl jsem rád, že nevidí, jak moc se kvůli tomu culím.

,,Půjdeme do zoo co ty na to?"  Začal jsem zběsile kývat hlavou, což rozesmálo nejen Minha, ale i mamku, která přišla akorát do kuchyně. Hned jsem se rozeběhl do pokoje, abych se převlékl, bylo mi v tu chvíli jedno co Minho uvidí, bylo mi jasné, že stojí za mnou. Lehce se mu zbarvily tváře, což mě překvapilo, bylo mi jasné, kam bloudil očkama a kde je zastavil.

,,Co tak koukáš? Já narozdíl od tebe nikdy nahé kluky neviděl, takže se netvař, jako kdyby si nějaké tělo viděl po prvé"  Minho mě sjel dokonale očima, určitě si zapamatoval i moji pihu z boku.

Když jsem si oblékl tričko, Minho naopak žádné neměl, hned jsem si zakryl obličej kšiltovkou, moje vykulené oči musel vidět, podle smíchu, který ze sebe dostal. Při mém štěstí se Minho dostal až ke mně, jeho ruka odkryla kšiltovku z mého obličeje, JAK NĚKDO TAK DOKONALÝ MÁ TAK DOKONALÉ TĚLO? Jeho mohutné ramena, od pohledu hebká pokožka, sem tam nějaká piha, lšo vidět, že na sobě maká.

,,To by stačilo, můžeš se normálně obléct" Díval jsem se pro jistotu jinam, ale hned na to se ozval rachot pásku od kalhot, překvapeně jsem se zahleděl na Minha, kterému hned na to spadly kalhoty, jeho pobavený výraz mě začínal vytáčet.

,,Jestli nechceš být svědkem něčeho čemu se říká Adam bez listí, tak by ses měl otočit"  Povytáhl na mě obočí, přičemž čekal jak zareaguju, ovšem jsem hned s rudým obličejem odešel co nejrychleji pryč.

Bylo mu jedno, že tam jsem, neměl se za co stydět to já nikdy před nikým nebyl nahý. Minho po chvilce přišel dolů oblečený s úsměvem na tváři, já čekal obutý před dveřmi a čekal, než se obuje. Rozloučili jsme se a vydali se na vlakové nádraží, které nás dovezlo do vedlejšího města. Cesta pěšky odtud do ZOO trvala jen deset minut, ale i za těch deset minut jsem stačil dvakrát hodit hubu o vlastní nohy. V ZOO jsme oba strávili celý den, hlavně u koček a zvířat připomínající mě, aby mě k nim Minho mohl přirovnávat. Nakonec jsme si koupili čelenky a udělali si společnou fotku, rozhodně si ji nechám vytisknout a zarámovat. Oběma jsem nám koupil zmrliny a vydali se směrem k srašidelnému domu, můj strach se znovu objevil i přes to, že tu se mnou byl Minho.

,,Neboj Hanie, ochráním tě ať se děje co se děje, budeme se držet za ruku, dobře? Povedu tě nemusíš se dívat, jen mi musíš věřit" Jeho sladký úsměv mě donutil překonat svůj strach, přikývnul jsem. Hned na to se jeho ruka propletla s tou mojí, projela mnou vlna a několik motýlků.

Tma, která se objevila mě donutil zavřít oči, Minho stiskl o trochu víc mojí ruku a vydal se dopředu, rupání pod námi a lehký chlad, který ošil mým tělem způsobilo, že jsem pustil Minhovi ruku, hned co se naše ruka odpojila jsem prudce otevřel oči, Minho si nejspíš neuvědomil, že se naše ruce odpojily. Můj výdech musel jít slyšet až ven, tlukot srdce byl slyšet až v moji hlavě, ruce se mi spotily a i před tohle všechno jsem měl stále věty co mi Minho řekl před tim, než jsme se chytili za ruce. Nebylo zde moc vidět, pouze na cestu, aby se Vám něco nestalo, byla otázka času, kdy zahnu do špatné uličky a něco na mě vybafne. Když jsem uviděl východ, hned se můj krok zrychlil, kdo by to kdy řekl, že já Han Jisung se dostanu SÁM že strašidelného domu, do kterého jsem naposledy vlezl jako malý kluk? Těsně před východem mě chňapla ruka ze tmy, ve velkém šoku a reflexu mi ulítlo z úst malé jeknutí, než se moje záda ocitla na zdi a něčí ruka na mých ústech.

,,Shhh, shh to jsem já Hanie, promiň"  Když na mě promluvil Minho, zařval jsem tlumeně přes jeho ruku a začal ho bouchat do ramene, ten mi ihned chytil ruce a dal je nad moji hlavu.

Můj naštvaný obličej ho rozesmál, ale mně opravdu do smíchu nebylo. Hned co pustil moje ruce a chtěl je dát kolem mě jsem ho odstrčil a chystal se odejít, jenže si mě ihned přitáhl zpátky ke zdi. Tvářil se stále pobaveně, zatímco já se neměl v plánu na něj dívat, takže místo dívání na něho můj cíl byly moje a jeho nohy. Když jsem ucítil jeho ruku na své tváři, ihned mi zvedl hlavu, aby se na mě podíval, věděl, že mu budu uhýbat jakýmkoliv způsobem, dokud mi nechytl obě tváře a nepřiblížíl se blízko k mému obličeji, jeho dech narážel na moje ústa, ze kterých jsem vydechl překvapeně. Když naklonil lehce hlavu na stranu, bylo mi jasné co chce udělat, jenže dříve, než se to stalo se kolem nás rozeběhla starší paní s dvěma dětmi, takže se Minho rychle odtrhl. Když se Minho podrbal na zátýlku, hned na to si povzdechl a vydal se ven, přišlo mi, že tohle celou dobu plánoval.

,,Hanie, jdeš? Půjdeme si koupit něco na večeři?"  I přes to, jak zmanený jsem byl, tak bez rozmýšlení se moje hlava pohybovala v přikyvování.

Celá cesta proběhla v tichosti, maximálně jsme si propletli ruce, najedli jsme se v pizzerii, kde naštěstí proběhla konverzace. Vůbec mi nedocházelo, jak moc se blíží další den a že je to zatím poslední večer, který s Minhem strávím. Oba jsme se přecpali pizzou a domů se dostali až kolem deseti večer, naštěstí nikdo z mých rodičů nespal.

,,Už jsme doma! Přinesli jsme vám pizzu" Obešel jsem gauč na druhou stranu, kde seděli rodiče, abych jim předal pizzu.

,,Děkujeme Sungie, vy vypadáte, že jste snědli celou velkou pizzu, aby vám nebylo špatně"  Protočil jsem očima bad otcovými řečmi, načež se hned moji reakci zasmáli oba dva.

Minho už seděl na moji posteli, vypadal dost unaveně a vůbec se mu nedivím i mě dost tato večeře unavila. Hned jsem zmizel v koupelně jako duch, kvůli stresu který se mi nahromadil, dneska to vidim na teplou vanu, kde jsem se ponořil celým tělem, docházelo mi postupně, že tu Minho je dnes naposled. Zítra v tuhle domu budu sám, bez Minha, bez jeho úsměvu, bez jeho pevného objetí, bez jeho smíchu a všeho čím mě dělá šťastným. Ponořil jsem se do svých myšlenek na tolik, že i slzy, které mi stékaly po tváři byl momentálně můj poslední problém, který bych řešil a který by mi momentálně dělal problém.

,,Tohle je opravdu špatný sen..."