Rudá smrt

63.

„Lauro? Lauro!" doléhal ke mně hlas křičící mé jméno. Jen neochotně jsem pomalu otvírala oči. Najednou ke mně dolehl všechen okolní hluk. Někteří jásali, jiní vztekle protestovali. Počkat, já jsem pořád v jámě? Nechápala jsem. Okamžitě jsem otevřela oči a chtěla se posadit, ale něčí ruka mě zastavila.

„Počkej, počkej!" vedle mě klečel John se starostlivě staženým obočím k sobě. Rukou mi bránil v sedu.

„Pomalu, dobře? Jsi v pořádku," ujišťoval mě a lehce se pousmál.

„Jak se cítíš?" zamračila jsem se.

„Jakože mě přejel parní válec," poznamenala jsem suše. A opravdu, celé tělo jsem měla jako v ohni. Hlava se mi div nerozskočila bolestí a o boku a dýchání, kvůli zlomeným žebrům, ani nemluvě. John se uchechtl.

„Jo, to by dávalo smysl."

„Kde jsme?" ptala jsem se, i když jsem znala odpověď. Jak jen mi to hlava dovolila jsem se rozhlédla a všude kolem panoval rozruch. Mezi těmi hlasy jsem rozeznávala křik Kayna i Zaca, jak se snaží všechny uklidnit.

„V jámě, pamatuješ si, co se stalo?" ptal se John. Mírně jsem se zamračila a pro jistotu zavřela zdravé oko. Útržky úplného souboje se mi postupně začaly vracet.

„Takže..." začala jsem nejistě. „Když jsem naživu, znamená to, že jsem vyhrála?"

„Ano, vyhrála," odpověděl pobaveně. „Dobrá práce," řekl již o poznání tišeji a něco mokrého mi přejelo po boku. Ostře jsem se nadechla, když to okamžitě začalo štípat.

„Promiň, ale musím to vyčistit, než se ti to začne hojit," omlouval se.

„Já jsem se proměnila?"

„Skoro okamžitě," potvrdil. Znovu jsem otevřela oko a zvedla hlavu jak jen to šlo. Přes prsa a klín jsem měla položené dva ručníky, aby mě zakryly. Rána na boku, kterou mi John čistil, byla hluboká a dost ošklivá. Utrhla mi kus masa a teď jsem měla místo kůže díru. Zamračila jsem se a znovu si hlavu položila.

„Zahojí se to?"

„Ano, ale bude to trvat. Nějakou dobu to budeš muset udržovat přísně sterilní, jinak by se mohla dostavit infekce, jasné?" přikývla jsem na souhlas. Něčím mi otevřenou ránu stáhl k sobě, načež jsem bolestí zaryla nehty do hlíny pod sebou, a zalepil.

„Zvládneš se posadit, abychom to mohli obvázat?" bez odpovědi jsem se začala pomalu zvedat. Nejdřív o lokty a pak zbytek. John mi rukou podpíral záda aby mi nabídl oporu a pomohl mi. Jednou rukou jsem si přidržovala ručník kolem hrudníku a druhou se opřela o zem za sebou.

„Nemám tady věci na šití, musíme tě dostat do Sídla, dobře?” jen jsem přikývla a snažila se soustředit na dění kolem.

Lehce jsem sebou škubla, když jsem namáhala svaly kolem rány. Bolelo to jako prase, ale musela jsem to vydržet. Stačila by trocha krve a byla bych zase jako nová, ale nevěděla jsem, jestli jsou boje u konce. Stále mě mohl, jakožto novou Lunu, někdo vyzvat na stejný souboj jako ten, který jsem před chvíli vyhrála.

„Lauro!" zakřičel ženský hlas nalevo od nás. Ohlédla jsem se tím směrem a uviděla Charlotte jak k nám s obavami vepsanými ve tváři pospíchá.

„Ach Bohyně!" vykřikla zhrozeně, když byla dost blízko na to, aby dokázala rozeznat stav, ve kterém jsem se nacházela. Dopadla na prašnou zem na kolena vedle mě.

„Ty pomatenej šílenče!" zakřičela na mě se slzami v očích a vrhla se mi kolem krku.

„Au!" nedokázala jsem zadržet bolestný výkřik, který mi její kontakt způsoboval. Okamžitě se odtáhla.