Rudá smrt

60.

Prudce jsem se posadila a otevřela oči. Můj pohyb nedoprovázela žádná bolest, což bylo dobré znamení. Opatrně jsem zahýbala prsty na nohou a ani to nebolelo. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. 

Někdo mi musel vyndat tu stříbrnou nit. Moment, kde to sakra jsem? Přemýšlela jsem. Ležela jsem ve velké pohodlné posteli v místnosti, kterou osvětloval pouze měsíční svit. 

To je...? Já jsem v Kaynove ložnici? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Nasála jsem do plic známou vůni a ihned se uvolnila. Ano, byla jsem v jeho ložnici. Ale kde byl Kayn? 

Zamračeně jsem se natáhla k nočnímu stolku a rozsvítila malou bílou lampičku ve tvaru koule. Na stolku před ní ležel složený papírek. Zvědavě jsem ho otevřela a poznala Kaynovo písmo. 

Spala jsi celý den, doufám, že se budeš cítit lépe. Na stole u krbu máš nějaké jídlo a pití, pořádně se najez. 

Jakmile skončí rituál, vrátím se. 

Kayn.

Jen při pouhé myšlence na jídlo mi zakručelo v žaludku. Pomalu, aby se mi nezamotala hlava, jsem se zvedla a vyšla z ložnice do předsíně, kde na mě čekala hotová hostina. 

Uvelebila jsem se na měkké pohovce před krbem, kde ještě plály zbytky ohně a vrhla se na jídlo. 

Jakmile jsem do sebe dostala dostatek živin a tekutin, hned se mi udělalo lépe. Spokojeně jsem si povzdechla a sjela po opěradle hlouběji do pohovky. Zavřela jsem oči a v tichosti si vychutnávala pocit plného žaludku. 

Musím Kaynovi poděkovat, až se vrátí z toho..., pomyslela jsem si a vytřeštila jsem oči. Rituál. Prudce jsem se zvedla a hnala se k šatně, kde naštěstí i přes naše odloučení, zůstalo nějaké mé oblečení. 

Rituál přijetí nove Luny! Já jsem taková husa! Nadávala jsem si v duchu. Proč mě to nenapadlo hned?! Jaký jiný rituál by se konal za úplňku! Do prdele! 

Co nejrychleji jsem se převlékla z jednoduché noční košile do legín, sportovní podprsenky a světle modré mikiny. Vyběhla jsem z pokoje a po cestě si vlasy sepnula do vysokého culíku, aby mi nepřekážely. Mohla jsem se jen modlit, abych přišla v čas. 

Kayn 

Celá smečka se shromáždila na volném prostranství v nejvzdálenějším koutu území, které se používalo výhradně na podobné události. 

Vpředu bylo postaveno dřevěné pódium pro vedení, aby na hlavní dění rituálu všichni dobře viděli. Za pódiem se nacházela jáma. Nebo tak jsme aspoň říkali místu, kde se popřípadě konaly boje, když někdo vyzval novou Lunu nebo Alfu o jejich titul. 

Doufal jsem ale, že nic takového dnešní večer nebudeme muset řešit. Chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou a vrátit se za Laurou do našeho pokoje, kde ještě stále spala. 

Jakmile jsem ji přinesl do Sídla, nechal jsem zavolat Johna, našeho lékaře, aby ji zkontroloval. Už jen při všech viditelných jizvách na jejím těle jsem musel potlačit příval agrese, který mě naplnil. 

Jedna opravdu velká jizva se ji táhla po obličeji přes pravé oko, takže na něj určitě nemohla vidět. Chtěl jsem se vrátit a roztrhat ho na kusy, ale ovládl jsem se. Jenže když ji John vyšetřoval a zjistil, že má hluboko v levém lýtku zašitou stříbrnou nit, znovu jsem vztekle rozmlátil celou jídelnu, abych nevyrazil vstříc upířímu králi. 

Byla by to sebevražda, ale to mi bylo jedno. Chtěl jsem ho zabít, hezky pomalu, aby si ten parchant zažil aspoň střípek toho, co si musela prožít v jeho rukou ona.