Rudá smrt

27.

Probudilo mě příjemné šimrání na boku. Byla jsem obalena teplem a nádhernou vůní. Trochu víc jsem se zavrtala, načež jsem uslyšela slabý smích. Rozespale jsem otevřela oči. Ležela jsem půlkou těla na Kaynově hrudi, rukou mu objímala trup a jednu nohu jsem měla přehozenou přes tu jeho. Rukou mi líně kroužil po boku. Byli jsme stále nazí. 

Teď by se v každém románu hlavní hrdinka začala strašně stydět a schovávat. Nikdy jsem nepochopila proč. Vždyť už ten chlap stejně všechno viděl a cítil, tak na co bych si měla hrát? 

„Dobré ráno," řekl zvesela. Tady má někdo dobrou náladu. 

„Ahmm, dobré," svalila jsem se na záda a protahovala se jako kočka. Se zájmem si mě prohlížel. Otočil se na bok čelem ke mně a rukou si podepřel hlavu. 

„Jak jsi se vyspala?" po očku jsem na něj mrkla. S úsměvem jsem zase zavřela oči a s dlouhým výdechem se znovu uvelebila v peřinách. Tomu se jen zasmál a políbil mě na spánek. 

„Rád bych se s tebou mazlil zlato, ale jdeme pozdě na trénink," na to jsem se zamračila. 

„Trénink?" 

„Přesně tak. Vždyť víš, to je ta činnost, při které zabírají všechny svaly a tak." 

„Večer mi taky zabíraly všechny svaly, ale trénink bych tomu neříkala," poznamenala jsem hravě. 

„Hmm, rád si s tebou tenhle trénink zopakuju zlato, ale teď musíme na ten druhý," řekl a zasypával mi krk něžnými polibky. Odvrátila jsem hlavu, aby měl lepší přístup a zajela mu rukama do vlasů. 

„Když tohle je mnohem lepší trénink, nemyslíš?" zavrněla jsem. Jen něco zamručel a pokračoval níž. 

V tom někdo hlasitě zabouchal na dveře. 

„Nenuťte mě jít dovnitř!" křičel ztrápeně z druhého pokoje Zac. Kayn mě přestal líbat a povzdechl si. Chtěla jsem udržet vážný výraz, ale moje tělo mělo vlastní nápad a z hrdla se mi linulo chichotání. Překvapeně na mě pohlédl, a pak se smál taky. Váleli jsme se tam jak dva blázni v rozházených přikrývkách, a jen se smáli. 

„Rád jsem vás pobavil, ale čekáme na vás!" ozval se znovu Zac. Kayn na mě spiklenecky mrknul a věnoval mi rychlý polibek. 

„Pět minut!" zakřičel zpátky a začal se zvedat z postele. Vůbec se mi nechtělo. Ani trochu. 

„Musím jít?" kňourala jsem. 

„Ano." 

„Vždyť ještě nejsem ani členem smečky!" stěžovala jsem si. Na to se jen uchechtl a hodil po mně nějaké oblečení. 

„Nachystej se, máš tři minuty," zamračila jsem se, ale nakonec jsem poslechla. 

***

Lil ze mě pot. Doslova mi stékal po zádech, až mi úplně promočil sportovní podprsenku. Ztěžka jsem dýchala a svalila jsem se na chladivou zem. 

"Nesnáším ho," informovala jsem Lydii. 

"Včera večer to vypadalo trochu jinak," odpověděla škádlivě. Protočila jsem nad tím očima a snažila se vzpamatovat. Už to bude nějaký ten pátek, co jsem neměla pořádný trénink. Přeci jen jsem rok žila sama různě po státech, a na takové cvičení jsem neměla čas. 

Donutil mě na rozcvičku uběhnout patnáct kilometrů. Patnáct. Sto kliků, sedu lehů a takových těch kravin. Ještě jsme ani nezačali s bojem, a já už se válela jak vorvaň na pláži.