Because you Love me, George. | DNF |

#13

Pov Dream:

|23. července 2020|

Už se blížilo k čtvrté hodině raní a začínal jsem na sodě pociťovat únavu. Chlapec naproti už taky vypadal vyčerpaně. Mimo to - začal foukat vítr. Mně to nevadilo neboť jsem na sobě měl mikinu, ale to přede mnou se začlo klepat jak drahý pes. Ani se nedivím, má na sobě jen potrhané triko a slabé - též roztrhané - kalhoty.

Chlapec mi před očima začal vyčerpáním usínat. Byl dokonce tak mimo, že když jsem se pro něj natáhl, tak na mě ospale pohlédl a bez větších komplikací se nechal přivynout do náruče.
„Tak pojď, půjdem bomů.” Zašeptám. On my položil svou hlavu na mé rameno. Zvedl jsem se i s malím klubíčkem v náručí a namířil si to k malímu stromovému domku - který stojí nedaleko v lese v ribníčku s čirou vodou.

Když jdem temným lesem, tak vnímám spíše chlapcovo chvění těla, než cestu po které jdu. „musí mu být zima.” Proletí mou hlavou a zrychlím krok. Za prvé - mohl by si to rozmyslet a začít sebou cukat, a za druhé - v chatce jsou deky, které ho zahřejí - a i když tam není topení, rozhodně tam alespoň nebude taková zima.

[Moje nemocná existence se rozhodla něco napsat]

Už jsem viděl krásnou novou chatku porostlou břečťanem. Chlapec ji zahlédl také - znejistil. „Neboj, nemám v plánu tě tam mučit nebo něco takového.” Povím lehce pobaveně. Ale asi jsem byl jediný komu to přišlo k pobavení - chlapci se totiž v očích kromě nejistoty objevil strach. „To sis pomoch Cleytone.” Nadávám si.

Dojdu ke dřevěným dveřím. Odemknu je. Dveře se otevřou a odhalí ateliér místnosti. Nic spešl - jedna postel pár chestek a craftingtable.

Vejdu dovnitř a namířil jsem si to k posteli. Chlapce jsem si podepřel jen jednou rukou, protože byl opravdu lehký. Volnou rukou jsem odhrnul peřinu. „Zahřej se jo? Alespoň trochu.” Podívám se na něj - on přikývne. Položím ho na postel a přehodil jsem přes něj přikrývku. „Good... Je tak roztomilý.”

Dojdu ke dveřím, vezmu za kliku a zavřu je. V tu ránu můj pohled opětně směřuje k chlapci. „Ahh...” vydechnu - z mého teplého dechu se v studeném vzduchu stane pára. Stále ho pozoruje. On se rozhlíží po malé místnosti. Pak se jeho pohled střetne s mím. Vypadá vystrašeně. Nedivím se mu.

On oční kontakt přeruší a napjatě se zavrtí. Vydám se k němu a kleknu si před něj - stále se mi vyhýbá pohledem. „Je ti alespoň o trochu lépe?” Promluvím na něj co nejopatrněji. Přikývl na souhlas. Opětně se mi podíval do očí. „Má tak překrásné oči.” Neříká nic. V tu chvíli mě něco napadlo.
„Umíš vůbec mluvit?” Zaskočeně se na mě podíval. Jako by vypnul. Lusknu mu přes obličejem. Trhne sebou. Asi si uvědomí, že jsem se ho na něco ptal a začne přikyvovat hlavou. Na oplátku mu věnuji úsměv.

-time skip-

Blíží se k desáté hodině večerní. Snažím se normálně "pracovat". Moje snaha se ale zdá marná - stále ho pozoruju. Nemůžu si pomoct. Ještě nepromluvil. Celí den nechtěl nic jíst ani pít.
A proto vezmu vodu a houbovou polévku na stůl, který se nachází naproti posteli. On na mě hodí tázavý pohled. „No musíš něco sníst. Však se na sebe podívej, jsi kost a kůže. Jak dlouho jsi nejedl?” Odmlčím se. On sklopí pohled.

Sednu si k němu na postel. Rychle přesměruje pohled z podlahy na mě. Vezmu vodu do ruky a podám mu ji. Nejistě si ji ode mě převezme. Chvíli ji jen pozoruje, poté si "kelímek" přilož k ústům. Pozoruji jeho plné rty. Když odlepí kelímek od rtů, steče mu po jich troch vody. Božský pohled...