Bez tebe o Vánocích

1.prosince

Stojím pod vánočním stromem mezi lidmi. Z pusy mi vychází ledový obláček kouře, trochu se třesu, ale usmívám se. Už se pomalu stmívá, ale zářící strom nám poskytuje dostatek světla. Je hlavní ozdobou, přinášející nám správnou atmosféru Vánoc. Nepadá sníh, ale všude je ho napadeno kolem dost.

Tedy alespoň tak jsem si dnešní večer představovala. Realita je však bohužel zcela jiná. Ve skutečnosti právě teď bubnuji prsty do okenního skla. V autě je nesnesitelné teplo, avšak venku vládne mráz. Všude kolem leží několik vrstev sněhu. A my jsme jím místy až zavaleni.

Stojíme za bílým autem v koloně. Někde na jejím začátku, přibližně v místě příjezdu do Chicaga, sníh blokuje silnici. Koho by napadlo, že se dnes na Chicago snese sněhová bouře, alespoň to tedy tak vypadá. Venku se z oblohy snáší tak hustý sníh, že není skoro na krok vidět. Nezbývá nám nic jiného, než to tu přečkat.

Opírám se hlavou o okýnko a pozoruji vločky, jež mi za chvíli zakryjí i tu nejmenší skulinku, skrz kterou ještě vidím ven. Povzdechnu si a pokrčím kolena. Chodidly se teď dotýkám sedadla a zaposlouchám se do hlasu, ozývajícího se z rádia. Vmžiku zaplní celý prostor auta. Oznamuje nám silné sněžení a varuje před vznikem uzavření silnic. Doporučuje nevyjíždět autem do ulic a pokud je to možné, zůstávat raději v pohodlí domova.

Na to je trochu pozdě. Kdybychom něco takového předpokládali, nejspíš bychom nikam dnes nejeli. Ale jako každý rok v tuto dobu jsme jeli navštívit naše příbuzné, kteří ovšem nebydlí v Chicagu. O svátcích to není možné, protože pokaždé odlétají do teplých krajů a my zase na hory. A tak jsem vždy omluvená ze školy, protože kvůli vzdálenosti zůstáváme u našich rodinných příbuzných o něco déle než jen na víkend. Dnes již byl čas vrátit se domů. Ráno ještě nebylo nikde tolik sněhu, ale pak zničehonic začal padat. Teď už se pomalu stmívá a sněhu neustále přibývá. V duchu prosím o zázrak, aby už přestal padat.

Dnes jsem měla být se svou nejlepší kamarádkou a jejím přítelem u vánočního stromu na náměstí u ledového kluziště, místo toho však tvrdnu tady. V uzavřeném autě se svou rodinou. V koloně plné aut. Na zasněžené silnici.

Zdá se, že letos náš vánoční strom neuvidím první prosincový den. Je to taková naše tradice, chodit se dívat v tento den na ozdobené náměstí. Jedině tohle nám dokáže navodit vánoční náladu. Letos jsme dokonce plánovali i společné bruslení. Měl se k nám přidat i Sophiin bratr Ben a Owenův bratr Isaac. Ale já tam teď nejsem. Měl to být vydařený večer. Místo toho je to jedna velká zasněžená pohroma.

Moje nevlastní sestra Camryn se vedle mě unaveně zavrtí. „Už to přestává být zábava."

„Kdy to zábava byla?" zeptám se.

„Pravda, asi nikdy."

„No tak, holky, každou chvíli se to musí pohnout. Silničáři dělají, co můžou," ozve se můj táta vepředu. Sedí za volantem a působí mnohem klidněji než my všichni dohromady, což u něj však není zvykem. Divím se, že je ještě trpělivý. Jindy by nejspíš vystoupil z auta a pleskl sebou do té kopy sněhu, jen aby už dělal něco jiného, než čekal na zázrak.

Táta zrovna v zázraky nevěří. Ale od té doby, co je s Holly, jeho povaha se změnila. Naučil se trpělivosti a ve většině situacích dovede zachovat chladnou hlavu. Je zkrátka šťastnější. Já jsem taky šťastná, když je on, ale pořád jsem nedokázala pochopit, jak někoho může jedna osoba natolik změnit. Stačí se zamilovat až po uši a to vám obrátí celý svět vzhůru nohama.

Myslím, že ten pocit nechci zažít. Vždy je lepší stát nohama pevně na zemi než mít hlavu v oblacích. A srdce v rukou druhého člověka. Naše srdce by prostě mělo patřit jen nám. Ne někomu druhému. Protože když ho někomu svěříme, nemáme záruku, že se nám vrátí v původním stavu. A možná se nám nevrátí vůbec.

„Už je to celá věčnost, tati," odpovím mu a dostanu tak celou náladu, co tu kraluje, na bod mrazu. Jako by nestačil ten mráz venku.

„Víme, že už jste dávno měly být jinde. Ale vaši přátelé to jistě pochopí. Ani oni tam nemůžou být. Počasí bohužel neporučíme," přidá se Holly. Oba zůstávají pozitivní. Je to možná lepší, než kdybychom tady všichni byli emočně na dně. Stačí, že jsme my s Camryn. Myslím, že to za nás čtyři zvládáme dostatečně samy dvě.

Camryn dopije své karamelové latté, které jsme si ještě před chvílí stihli koupit, než se to na nás vše sneslo. Já měla perníkové, ale už dávno jsem ho vypila. Zbyl mi jen prázdný papírový kelímek, jenž leží ve vysunutém držadle mezi námi na zadním sedadle.

Cam se ke mně otočí. „Nemáš tu nějaký tajný zásoby jídla? Začínám hladovět."

„Nápodobně. A ne, bohužel nemám."

Přestože s Camryn nejsme pokrevně příbuzné, bereme jedna druhou jako skutečnou sestru. Rozumíme si. Když jsme se tehdy poznaly, neměly jsme ani jedna radost, že se naši rodiče rozhodli změnit nám životy a sestěhovat se k sobě. Já měla to štěstí, že jsem mohla zůstat tam, kde jsem byla. Camryn přišla se svou mámou k nám a musela se smířit s novým domovem a změnou školy. Začátky nebyly jednoduché ani pro jednu z nás, ale časem jsme se naučily jak jedna druhé porozumět a Cam si také zvykla na nové prostředí.

Sice to nevěděla, ale měla můj obdiv. Já bych to tak bravurně nedokázala zvládnout. Byl by se mnou mnohem větší problém. Bylo by pro mě nesmírně těžké opustit Chicago a své nejbližší přátele. Hlavně Sophie.

Camryn zničehonic vezme svůj telefon a klikne na aplikaci s hudbou. S neskrývanou zvědavostí ji pozoruju. Najde svůj momentálně nejvíce přehrávaný hudební playlist a vybere svou nejoblíbenější vánoční píseň. Ani jsem si neuvědomila, že je její mobil propojený s naším rádiem, protože náhle nás všechny ohluší.

Táta rychle ubere zvuk, ale nechá písničku hrát. Holly se na Camryn otočí s káravým obličejem, ale nakonec se tomu všichni jen zasmějeme a hudbu uvítáme. Cam si začne zpívat a lákat mě, abych se k ní přidala. Nemůžu jí nevyhovět, protože píseň Underneath the Tree od Kelly Clarkson je i má oblíbená a Camryn to moc dobře ví.

Obě se začneme alespoň horní půlkou těla pohybovat do rytmu a nahlas zpívat slova. Dnešní večer není takový, jak jsem si ho představovala, ale nakonec ho dokáže tento moment docela dobře nahradit. Mít rodinu pohromadě a být při tom šťastný, když jste jimi obklopeni a trávíte společně čas, je ta nejcennější věc.

I když mi tady pořád někdo chybí. Čím víc jsme ale takhle spolu, tím méně mi v tyto důležité dny schází máma. Stále ji postrádám a vnímám, že už tu není. Holly se jí nesnaží nahrazovat nebo dokonce se jí vyrovnat, za což jsem opravdu vděčná. Pořád mě to bolí. Ale je to snesitelnější než dřív. Dříve bych si Vánoce bez ní nedovedla užít, nedovedla bych se ani usmát, ale teď, teď už to dovedu.