Léto plné Sněhu

Ranní putování

Ráno jsem se probudil dřív než mohlo vyjít sluníčko. Byla ještě tma jak v pytli. Ale když je zima, tak to tak bývá, take jsem se vlastně probudil správně!

Doufal jsem, že už Bee udělal snídani. Spíš připravil. Neuměl tak moc dobře vařit, ale rozehřivat mrkev v mikrovlnce mu šlo fakt dobře! Když jsem ale docupital v pruhovaném pyžamku do kuchyně, nikdo tam nebyl. To asi musí ještě Bee a Boo spát.

Pomalu jsem se došoural k ložnici mých rodičů, která byla na druhém konci chodby, ale když jsem otevřel dveře a skočil do jejich pelíšků, nikdo tam nebyl. Škoda, baví mě je probudit skočením na břicho.

Takže musíme hrát na schovku. To je fajn! Noční schovku jsme už hráli několikrát a vždycky to byla prča. Zakřičel jsem na celou chodbu:,,Před pikolou, za pikolou, nikdo nesmí stát. Už jdu!"

První jsem prohledal ložnici, ale nikde tam se neschovávali. Pod postelí byl jen prach, ve skříni pár kousků oblečení.

Přeběhl jsem tedy chodbu, do sálku. Tam se často tančilo, hrálo a tak. Mám to tam rád. Sice tam není takový příjemný koberec jako u rodičů, ale taky to jde. Podíval jsem se za dveře, kde byla oblíbená schovka Beea a za závěsy, kde se rád schovával Boo. Nikde nikdo...

Protože tu ani jeden z tátu nebyl, začal jsem si prohlížet nástroje na zdech. Bee měl hodně nějakých ulekele, co měly 4 provázky na které se dá hrát. Vždycky když jsem se nějakého dotkl a začal dělat ru nejlepší hudbu na světě, vynadal mi.

Bee měl ale i jeden nástroj co nebyl na zdi. Piáno! Mělo tolik bílých a černých klapiček, že jsem je ani neuměl spočítat. Uměl na ně hrát tak dobře! U piána byla i  točící stolička, ale tu jsem neměl rád. Vždycky když jsem se jí dotkl, měl jsem od ní černé ruce, které potom smrděly a byly lepkavé. Fuj.

Ale v sálku nikdo nebyl. Tak to musí být v křeslové místnosti! Je tam ten nejměkčí červený kobereček, spousta polštářků, deček a dvě červená křesla. Na stěně byla velká bílá tabule, kterou měl Bee popsanou. Ale byl tu přehrávač hudby, i s hudebními deskami. Mám rád tu bílo růžovou. Zní pěkně a uklidňuje mě. Máme i hodně barevných cihel na poličkách, ale ty jsem ještě neměl dovoleno otevřít. Teda až na jednu a to mojí sloníkovou cihlu. Má spoustu obrázků se sloníkem a chlupaté části. Najednou tak nějak zapomenu na hledání Beea a Booa a jdu najít mou modrou cihličku.

Jednu modrou cihlu najdu, ale po pár chvilkách listování zjistím, že to není moje cihla. Je v ní spousta fotek. Je tam táta jako malý! Vypadal tak legračně! Hele, strejda Tommy! Už tu dlouho nebyl na návštěvě. Je tam i dědeček Philza s nějakou ledovou krabicí. A i strejda Techno! S ním je taková sranda! A pak tam je obrázek ze svatby tátů. To je tak pěkné! Je tam hodně fotek Booa. Nechápu proč je okolo nich tak pomuchlaný papír. Jakoby na tu fotku někdo kapal vodu... A byly tu i fotky se mnou a moje obrázky! Ale jenom ty staré, kde jsem nás kreslil jen jako čárky. Teď nás už kreslím jako panáčky z čárek! A Boo má i korunku.

Ale já mám vlastně hledat rodiče! Kouknu se závěsy a křesla, ale pořád nikde nikdo. Už mi chybí jen kuchyně, koupelna a zbrojnice. Ale ve zbrojnici se nemáme schovávat... Ale co kdyby Boo zapomněl? Vyrazím rovnou tam!

Ve zbrojnici je hodně ostrých věcí a brnění a hlavně ty nejlepší schovky! Taky  je to schovaná, tajná místnost! Musím zatlačit o jednu polici s knihami, abych se dostal dovnitř. Bee a Boo si myslí, že neví jak se sem dostat, ale já je viděl, když tam jednou šli. Začnu na všechno sahat, ale nikde nikdo... Auu, auu, auuu, auuu. Sáhl jsem na nějaký ostrý meč a teče mi spousta krve z packy. Snažím se se ovládnout, ale nejde to. Začnu se měnit do pigliní podoby.

⊒⌑ ⊹ꈌ⊒≚⋕≚, ⌆⌑ ⌆ϟ⍩ ≡⌑≠ ☈⌑⋕ꑇ. ⊹⌑⌆ꈌ≚☈‡∓≚ ⊹⌑≡⌑≠ ϟ ⌆ϟ⍩ ⇌⌑.
(P.a. znaky minulého odstavce - piglinština)

Snažím se vše ovládnout, protože jak ki říkal Boo: ,,Musíš se umět uklidnit, ano Mikie? S panikou si nepomůžeš. Vím, je to těžké, ale taky vím, že ty jsi dost silný na to, abys to zvládneš."
Kde je, když ho potřebuju? Proč tu není? Chci ho obejmout a hrát si s jeho načechranými vlásky. Proč tu není?

A tak ležím na koberci v křeslové místnosti a myslím na něj a na to, jak dlouho nepřichází. Pořád mi teče krev z té části ruky ze které rostou prsty.

Pak uslyším dveře. Boo je už konečně tady! Běžím se kouknout, jestli to je on, ale je to Bee. Vlastně Tubbo. Moc mu neříkám jeho pravým jménem, jenom když je to vážné. Vypadá, že plakal. Ná na tvářích zmrzlé slzy a kdyby měl odkryté oči, měl by je červené.

,,Mikie? Jak to, že jsi tak brzy vzhů- Michaele, co se stalo? Jak to, že ti teče krev?" Zeptal se Bee a já se rozplakal. Rychle ale opatrně mě zvedl do vzduchu, položil si mou hlavu na rameno a šel se mnou do kuchyně, kde jsme měli lékárničku a lektvary. Dal mi jeden na uzdravení, který chutnal strašně hnusně a nalil mi trochu průhledné tekutiny do rány. Strašně to pálilo. Ranka se nezahojila celá, Bee mi nedal tolik lektvaru, aby se uzdravila celá, prý by mi to ještě víc uškodilo. Pak mi ruku pofoukal a nalepil náplast. Na tu mi dal pusinku a uložil mě zpátky do postýlky.

Šel jsem pak spát, i když jsem nechtěl, kvůli nočním murám.