Shining stars

III.

Nakonec mě pustili z nemocnice ale bylo to těsný. Už je podzim a já se rozhodla že navštívím Leo. Na hřbitově.Cítila jsem se strašně divně. Jakoby tu se mnou Leo byla ale zárověň vím že to prostě není možný. Došla jsem k jejímu hrobu. V momentě když jsem uviděla její jméno na náhrobku, zhroutila jsem se na kolena a slzy už nešly zastavit. Když v tom jsem ale uslyšela divné zvuky, byla jsem na hřbitově a mám z nich docela strach. Okamžitě jsem ztichla a zkoušela najít zdroj toho zvuku, když v tom se přede mnou ocitl nějaký kluk. Byl pohledný a vysoký, ale i tak jsem se ho strašně lekla. Vyjekla jsem a on na mě promluvil „ahoj, promiň nechtěl jsem tě vylekat, jmenuji se Matteo." byla jsem v šoku nevěděla jsem co odpovědět tak jsem jen tak pípla „ A-ahoj, Amélie, ehm, teda jmenuji se Amélie,"chvíli jsme na sebe jenom koukali a pak jsem dodala„ promiň trochu jsem se lekla, nikoho bych tu nečekala."  Ale teď fakt, kdo to je a co dělá na hřbitově a proč na mě vůbec mluví?!? „Známe se?" zeptala jsem se, protože mi nijak povědomě nepřipadal. „ Neznáme ale čím dál víc doufám že poznáme, byl jsem navštívit rodiče, už tu se mnou nejsou pět let, a co ty, proč tu jsi?" Není trochu blbý se ptát lidí na hřbitově proč tam jsou? Jako on mi to řekl tak je asi slušnost mu to říct ne? „Umřela mi nejlepší kamarádka, sebevražda." Odmlčela jsem se a jen jsem koukala na její jméno na náhrobku. Cítila jsem jak mi slzy stékají proudem po tváři, cítila jsem se trapně ale vlastně ani nebylo proč, je normální truchlit. A zvlášť na hřbitově. lekla jsem se když mě z ničeho nic Matteo obejmul. „C-co to děláš?" zeptala jsem se s ubrečeným hlasem ale odpovědi jsem se nedočkala, jenom mě pořád pevně objímal. Byla to změna, nelitoval mě, jenom věděl že obejmout mě v tichosti pomůže víc než nějaký litostný řeči. Byla jsem za to neskutečně vděčná. V objetí jsme tam tak seděli asi pět minut, a pak jsme se na sebe podívali, oba jsme měli oči oteklý od slz ale ani jednomu z nás nebylo trapně. Začal se usmívat a byl to strašně příjemný úsměv. „A-asi jsem se zamilovala" uklouzlo mi a ja se najednou cítila strašně trapně, on se ale začal jen smát. Čemu se směje, právě jsem se ztrapnila před tím nejhezčím klukem kterýho jsem kdy viděla. Začala jsem se červenat. „promiň to mi uklouzlo, já.... nevím proč jsem to řekla" „ V pořádku, já asi taky, jsi strašně krásná a ten tvůj úsměv, z toho se mi podlamují kolena. Omlouvám se ale už musím jít třeba se ještě nekdy potkáme. Dávej mi na sebe pozor Amélie." A prostě odešel, jen tak prostě odešel. Byla jsem zmatená ale to mi jako vážně právě řekl že se zamiloval, a vážne jsem mu to já řekla první?!? Styděla jsem se, jak mi něco takového mohlo ulítnout. proklínala jsem se ale byla jsem šťastná, opravdu šťastná a to po hodně dlouhé době. Cítila jsem úlevu, a věděla jsem že musím Mattea najít. byla jsem ještě chvíli s Leo a pak jsem vyrazila domů. Byl to dost náročný den a už jsem byla unavená, a hlavně jsem absolutně nechápala co se to stalo. Byla to vůbec realita?