Chyba na Chybě

12. červen, 2018

Myslela jsem, že cítím bolest, ale to nebyla bolest, to byl pocit samoty, který mě zrovna doháněl. Nebolela mě jediná část těla, nebolelo mě ani to srdce, které po rozchodech bolí. Jediné, co se dělo a co jsem vlastně nevěděla, že se děje, bylo, že jsem si připouštěla, že jsem sama. Sama jsem ale byla jen v hlavě, ne reálně. Reálně jsem měla spoustu kamarádů a taky svou rodinu, ale i tak jsem se cítila plně osamocená. Někdo by řekl, že na tom být sám, není nic špatného, ale já jsem se bála, byla jsem přímo vyděšená.

Zrovna jsem se rozešla s Jamesem, mým úplně prvním přítelem. Začali jsme spolu chodit krátce poté, co jsem přestala brát antidepresiva, a proto pro mě neznamenal jen přítele, ale také určitou záruku štěstí. James byl také jeden z důvodů, proč jsem antidepresiva přestala brát. Naštěstí nebyl hlavním důvodem, jinak bych se teď, když Jamese už nemám, k antidepresivům vrátila, ale já se k ním nevrátím, takže alespoň jedno plus. Vlastně jsem si neuvědomovala absolutně žádnou váhu Jamesova působení v mém životě, protože momentálně byl debil první třídy a já za to prostě nedokázala dohlédnout. Řekl mi totiž, že je mezi námi konec a já nevím, jestli konec znamená, že je špatně něco se mnou, nebo s ním, nebo s životem, to už neřekl. Stále jsem nechápala proč, ale ať jsem se sledovala sebevíc, viděla jsem, že je chyba jen ve mně a to jen kvůli těm antidepresivům a kvůli tomu, co se ze mě díky nim stalo. Možná byla chyba ve mně, možná v Jamesovi, možná v obou, ale jediný, kdo se omluvil, jsem byla jen a pouze já. Nejvtipnější bylo, že jsem se omluvila za chyby nás obou, ačkoliv jsem se měla omluvit jen za svou část a tu jeho nechat na něm, ale on by je nikdy nepřiznal, takže jsem mu to ulehčila a všechno vzala na sebe. Já, kráva, ale omluva za všechno byla poslední nadějí, jen aby James neodešel, aby zůstal a abych hlavně já nebyla sama. Proč jsem se té samoty tak bála, to nevím, prostě to nebyl fajn pocit.

Ne nadarmo se říká, že si hodnotu člověka uvědomíme, až dotyčného ztratíme. Teď, když se mi nové zážitky s Jamesem nevytvářely, jsem vzpomínala na ty staré a trochu i litovala. Například když jsme spolu byli, občas jsem se na něj povyšovala, protože se choval jako dítě. Pravdou je, že oba jsme byli děti. Kdybych ale teď s ním měla prožít stejný okamžik, ani mě nenapadne si z něj dělat legraci. Teď bych se dokázala zmenšit na polovinu své velikosti, jen aby zůstal, plně bych přistoupila na jeho pravdu, která pravdou nebyla, zapomněla bych všechno, čím mi ublížil, zapomněla bych důvody, proč mě naštval, jen abychom byli spolu. Přesně takhle se ztrácí vlastní hodnota a sebejistota, takže možná dobře, že James řekl konec a že ačkoliv bych tohle všechno byla schopná vzít zpět, jsem možná ráda, že jsem novou šanci být s ním, nedostala. Jamese jsem tedy nenáviděla, ale možná jsem mu měla jen hezky poděkovat, jenže k tomu se dospívá po rozchodu těžko, takže prozatím jsem ho nenáviděla, trápila se, vyčítala si všechno, co jsem mohla a k tomu se cítila úplně prázdná a postrádala smysl svého, teď už, mizerně osamělého života.