Another Garden

9.

             ,, Přesto si myslím, že jí bude všude lépe než tady." Nijak to sním nepohnulo, protože mu to bylo naprosto fuk. Po chvilce se začalo objevovat trapné ticho, tak jsem nasměroval naší cestu k jídelně. V jídelně jsme seděli úplně stejně, jako na obědě.,, Tak povídejte. Co tak unikátního by mě tu mělo zdržet déle?" Nejspíš to bude nějaká hloupost, jen aby si milostpán nahnal nějaký ten čas. Jeho triumfální pohled mě však docela vyvedl z míry. ,,Maxi, já si tě jen tak z čista jasna nevybral. Já tě tu někomu hlídám víš. Nejsi tu vůbec kvůli mě." Cože?,, Chystáte se mě snad taky prodat? " Vím že to podle smlouvy ani nemůže, ale nevěděl jsem úplně, jak to myslí. ,,Ne Maxi. Tvůj bratr Simon mě o to požádal. Jistě se na něj pamatuješ." Tak to mě poser na holý záda. ,,To není možné. Na to vám neskočím." Nevěřím odkud to vytáhl, ale pokud je Simon vůbec naživu, nevěřím že by patřil mezi nějakou smetánku. ,,Nelžu ti, to přísahám. Stal se z něj velice vlivný člověk, jak tady v Japonsku, tak také v Anglii. Vydělává nemálo peněz. Určitě se na tebe těší. Požádal mě před pár měsíci, abych tě sem přivedl a pohlídal, než se vrátí z cest." Tak to má milost pán smůlu. Protože pokud je to takto, tak se s ním ani vidět nechci. Vlastně ano chci, abych mu mohl dát pořádnou do huby. Nenapsal. Ani jednou. ,,A co čtyřčata, o těch něco víte?" Přikývl. ,,Mají se taktéž dobře. Možná ještě lépe. Stará se o ně mladý pár Císařské rodiny, ale ze Simonem se stále navštěvují a utužují rodinný vztah." Lehce jsem povytáhl koutky úst a tupě hleděl na své rozrypané jídlo. ,,Je mi z nich zle." Zvedl jsem se ze židle a už si to rychle mířil pryč.,, Maxi! Maxi vrať' se! HEJ!!!" Slyšel jsem, jak se zvedl a šel za mnou. Zrychlil jsem, až se z chůze stal usilovný běh. Tmou jsem běžel do zahrad, i když je to zakázáno. Ať mě klidně zbičuje, ať mě klidně mučí, protože horší bolest než tato není. Říkal jsem si, když jsem doběhl do altánku. A najednou to začalo. Moje konečky prstů začali zářit. Tento výjev mi úplně sebral dech. Kousek ode mě se rozeznělo těžké oddechování. Milostpán dorazil. Opíral se o dřevěný sloupek pobírajíc dech. Jeho oči však svítili překvapením. To se o mém těle metaforicky říct nedalo. Moje tělo svítilo čím dál jasněji. Moje nohy začaly ztrácet pevnou podpěru a tělo se víc a víc vznášelo. Po chvilce jsem začal zářit, jako bych měl na místě explodovat. Pak se to stalo.