Another Garden

16

          Ren moc dobře věděla, kdy mě má proměnit. V zrcadle přede mnou se opět po několika dnech objevila moje mužská tvář a tělo. Ten pohled mi chyběl. Šel jsem zpátky do ložnice pana Katsua, bohužel jsem ho tam nenašel. Nechal mi vzkaz, že jsou se Simonem ve společenském salónku. Měl jsem v jeho ložnici počkat, než mě zavolají. Na nějaké čekání jsem ale neměl čas a tak jsem se rovnou vydal za nimi. 
           Byl jsem trochu nervózní. Největší šok už mě ale zastihl na chodbě, když Simon přijel. Proto mi nedělalo takový problém vejít do salónku s ledově chladnou tváří. Ani jsem nezaklepal, nešlo o to, že bych nechtěl, zkrátka jsem zapomněl. Ničemu to nevadilo, jen můj energický příchod vypadal velmi arogantní. Musel jsem vypadat velmi sebevědomě, což jsem přesně chtěl. 
             Simon se okamžitě vyhoupl na nohy. Já ho jen obešel a usedl do nejzadnějšího křesla sedací soupravy. Sjel jsem bratra pohledem. Vypadal celkem zmateně z mojí reakce, že ho vidím. Chápal jsem to. Nejspíš ode mě čekal nějaký fyzický kontakt, jako malý jsem ho stále objímal. Teď to ale byla poslední věc co bych chtěl. Zlobil jsem se na něj opravdu moc, ale i přesto mu malá část mého já chtěla skočit do náruče a začít plakat radostí. U setkaní na chodbě tomu nebylo jinak.
           „Nechceš se posadit?" zeptal jsem se ho nezaujatě. Rázem nadsadil nečitelný výraz. „To mě ani nepozdravíš? Po tolika letech." stál stále na místě. Naklonil jsem se k panu Katsuovi, který seděl v křesle kousek od toho mého. „Katsuo můžu tě poprosit o laskavost? Nechal by jsi nás tu o samotě na chvíli?" přikývl a odešel. Simon už si mezitím konečně sedl.
            Chvíli zavládlo trapné ticho. Díval jsem se mu intenzivně do očí, uhnul pohledem, věděl že to podělal. „Jak ses měl?" snažil se navázat konverzaci. „No s tvým životem plným blahobytu se to opravdu srovnat nedá." odvětil jsem. Zase to trapné ticho. V místnosti by šel slyšet i špendlík spadnou na zem. „Proč jsi tak chladný Maxi? Konečně jsem pro tebe přijel. Chci ti dát lepší budoucnost a hlavně tě chci zpátky ve svém životě." podíval se na mi do očí, pohled však zase hned sklopil. Lepší budoucnost? Lepší život? Odkud si to cucal? Z paty? „Tak proč jsi celé ty roky nenapsal? Proč jsi se nesháněl i po Amálce? Kvůli tomu, že jsi celá ta léta nedal vědět, že jsi s čtyřčatami v pořádku se z otce stal alkoholik, což ho nakonec i zabilo." Vykřičel jsem se na něj. Mel jsem chuť brečet, brada se mi třásla, ale nemohl jsem hrdost mi to nedovolovala.
             Za to Simonovi, přesto že měl kamenný výraz, kanuly slzy po tvářích. „Bylo to hrozně složité, věř mi." vydechl. Co bylo složité na tom poslat dopis? Co bylo složité? Ztratil jsem trpělivost. „Nikam s tebou nejedu Simone, ať se ti to líbí nebo ne. Ty už nejsi můj bratr." oznámil jsem a odešel ze salónku.