Complicated

7. Hold my hand

-Nash
"Nashi, je tady pár věcí, o kterých bys měl vědět." Nechápavě jsem zvedl obočí.
"S Maggie je to hodně komplikované, není jako ostatní sedmnáctileté holky, ale to jen kvůli tomu čím si prošla a byly to vážně těžké chvíle. Je velmi obtížné získat její důvěru, věř mi,vím o čem mluvím, trvalo to rok než se mi otevřela. Ale mám pocit, že u tebe to bude daleko jednodušší."
"Proč myslíte?" zeptal jsem se.
"Sice nevím jak se ti to podařilo, ale ty jsi přivedl zpátky ze střechy. Kvůli tobě uděla něco co sama nechtěla" Nad tím jsem se musel pousmát.
"Nesmíš to s ní vzdát jako její rodiče. Chce to jenom trpělivost a čas,než ti začne důvěřovat, ale vím že ty to zvládneš." Povzbudivě se na mě usmála.
"Slečno Lindsey, proč chcete aby se stýkala zrovna s semnou?"
"Ona potřebuje víc tvých emocí a ty trochu jejího nezájmu." Když to dořekla, byl jsem trochu zaskočený.

Rozloučil jsem se s doktorkou a vyšel na chodbu, kde na červené koženkové sedačce seděla Maggie. Nervózně si pohrávala s jejímy blond vlasy,které ji spadaly kolem obličeje a díky tomu šly vidět její krásné rysy. Není krásná. Krása se okouká, ale ona je daleko víc než krásná. Její oči by vám dokázaly jediným pohledem uloupit srdce, má plné, a jemné rty s růžovým nádechem.  "Co je?" jejím lehce chraplavým hlasem, který je plný strachu na mě promluvila. Propalovala mě skrz na skrz a nehodlala přestat dokud ji neodpovím. "Nic jen jsem přemýšlel kam půjdeme" zalhal jsem.
"Nevím kam ty půjdeš a je mi to fuk, ale já jdu domů." Na jejích rtech si pohrával ironický úsměv. "Nevím jestli jsi poslouchala, ale máme spolu trávit nějaký čas." Odvětil jsem trochu zaskočeně. Zakroutila hlavou a s pobaveným výrazem se mi zahleděla do očí. "Ty to myslíš fakt vážně?! Přece sis nemyslel, že s klukem,kterého neznám budu každý den."
Zvedla se z křesla s úmyslem odejít, ale moje ruce ji zastavily. Prudce se otočila a dívala se na svoje ruce dotýkající se těch mých. "Slíbila jsi to! Sobě, mně i slečně Lindsey." Kývla rameny na náznak lhostejnosti a pokusila se vymanit z mého sevření, nepustil jsem ji.
"Vyhrál jsi" řekla a vraždila mě pohledem. Usmál jsem se. "Už mě můžeš pustit."  Pomalu se ode mě odtáhla. Nasedli jsme do mého černého Jeepa. Celou cestu jsme o sebě nezavadili jediným pohled.
Byl typický červencový večer, nejlepší načasování pro můj únik z reality. A z nějakého důvodu jsem chtěl, aby Maggie unikla s semnou...

Vím, že jsem dlouho nic nepřidala , ale měla jsem toho fakt hodně a neměla jsem chuť psát.  Za to se omlouvám. Tyhle části byly celkem nezáživné,ale  bylo nutné je napsat. Slibuju, že teď už se pokusím psát zajímavější části!!