Complicated

8. Stars

-Maggie
Celou cestu jsme mlčky seděli v jeho autě a jeli jsme neznámo kam. Je mi to fuk. Snaží se zbytečně.. "Jsme tady" vystoupil z auta a šlapal si cestičku do mírného kopce. Já jeho pohyby napodobila. Všimla jsem si,že jsme tady sami. Žádné auta,lidi prostě nic. Zmateně jsem se rozhlížela kolem. Nebála jsem se. Nebojím se ničeho. Spíš mi bylo divné, že někdo jako on chodí na místa jako jsou tahle. Spíš bych ho typla na kluka co ze sebe dělá chudáčka a po večerech vymetá kluby. "Jdeš?" Křičel na mě Nash, který už stál na vrcholu kopce. Pomalými kroky jsem se došourala nahoru. Naskytl se mi úžasný pohled. Ocitla jsem se na rozlehlém prostranství, kde v dálce svítilo L.A.
Teď mi to přišlo jako nejlepší město na světě. Občas přemýšlím, jestli bych ho vnímala teď jinak, kdyby se nestalo to, co mě zničilo,to že jsem začala vnímat všechno jinak... Sedla jsem si na tvrdou zem a Nash vedle mě. Možná až moc blízko. Začalo se stmívat a za chvíli byla všude nekonečná tma, v dáli svítící Los Angeles a obloha byla posetá milionem zářících hvězd a já si přála být jednou z nich. Hvězdou, která září na černém nebi a jakmile vyprší její čas, vyhasne a nikdo si toho nevšimne. Nikdo, protože nikomu nechybí jedna jediná hvězda,když má miliardy dalších. Práve teď jsem se cítila tak sama, vím že nikomu na mě nezáleží, ale už je mi to jedno. Síla zvyku. Ta prázdnota mě uvnitř užírá skrz na skrz. Podívala jsem se na Nashe, díval se před sebe a byl asi taky zabraný do vlastních myšlenek. Možná jsem ho moc rychle odsoudila a hned hodila do pytle s rozmazlenýma děckama, které si myslí, že mají psychiatra, tak jsou cool. Není to cool. Ani trošku. Nevím jak dlouho jsme to seděli,ale asi dostatčně dlouho, aby se ochladilo a mě se zarýval chladný oceánský vánek pod kůži. Začala jsem si mnout ruce. "Mags?" Polekaně jsem sebou trhla. "V pohodě?" V jeho hlase byly slyšet zatlačované slzy a smutek. "Jo je mi fajn,pokusila jsem se úsměv a zadívala se do modrých očí, kde se mu leskly slzy. "Je zima,nechceš už jít?" zajíkavě se zeptal. Vím,že chtěl vypustit slzy ven, přála bych si to taky, jenže to prostě nedokážu. Zatřásla jsem hlavou na znak nesouhlasu. "Líbí se mi tady." odpověděla jsem si hlavně pro sebe. Podal mi jeho černou mikinu, kterou mi obmotal kolem ramen. Jeho teplé ruce se dotkly mých paží. Srdce mi mále vyskočilo z hrudníku. Začala jsem se třást po celém těle a Nash si toho pravděpodobně všimnul, protože je hned ze mě sundal. Jeho doteky ve mně vzbuzují pocity a srdce bije jako splašené. Zabalila jsem se do jeho mikiny,která voněla přesně jako on.Jako když vychází slunce.
"Děkuju." tiše jsem zašeptala. Příkyvl a pokusil se o úsměv,ale v tom se mu slzy začaly kutálet po tvářích. Ubíjí mě to, vidět ho zničeného. Mělo by mi to být fuk, ale teď si nedokážu pomoct. Mnění mě, aniž by o tom věděl. Aniž bychom se vůbec znali. Nevěděla jsem co dělám, ale obejmula jsem ho. V tu chvíli jsem se cítila v bezpečí. Pevně mě sevřel v náručí a já zabořila hlavu do jeho hrudi. Byla to nekonečná chvíle, u které si přejete aby nikdy neskončila. Seděla jsem schoulená a jeho paže si mě přitahovaly blíže a blíže.
Zlomil mě... Mé srdce mělo pravidelný rytmus,zrychloval se mi tep a můj žaludek dělal kotrmelce.
Tohle všechno dokázala jeho přítomnost.
Nevím jak dlouho jsme takhle seděli, možná 10 minut, možná 1 hodinu, ale tak či tak jsem si chtěla užít každou sekundu tohoto okamžiku. "Měli bychom jít." prolomil uklidňující ticho, ale stejně mě nepouštěl. Chytl mě za pravou ruku a propetl si se mnou prsty. Do paže se mi začalo dostávat horko. Pomohl mi vstát. Chtěla jsem sejít k jeho autu, ale naší propletenou rukou si mě přitáhl k sobě. Naše rty se ocitly blízko sebe a naše čela se dotýkali. Cítila jsem jeho zrychlený dech. Začal se k mně přibližovat. Když se naše spodní rty dotkly, ucukla jsem. Dostala jsem strach, zpanikařila. "Musím rychle domů." Nash zmateně přikývl. Nemohla jsem se mu podívat do očí, plných zklamaní. Zavezl mě před dům a se slovy "omlouvám se" jsem opustila auto.