Neudus mě

2

Ráno bylo teplo, paprsky slunce mi svítily do obličeje. Byla jsem včera tak unavená, že mám pořád v místnosti nevybalený kufr. Jsem teď na sebe opravdu pyšná, že jsem si brala tak málo věcí. Nikdy mě nebavilo se balit, ani vybalovat. Vidím to tak na půl hodiny. Dřív nebo později, bych si tu měla najít práci, jelikož veškerý peníze co mám jsou moje těžce vydělané, už od patnácti. Vůbec se mi nechce vstávat. Sebrala jsem všechny své síly a vyhrabala se z postele. Ustlala jsem si postel a šla do obýváku. Ani jsem si včera nevšimla jak moc mám krásnou kuchyň na to, že to je tak obyčejný pokoj. Jelikož jsem včera šla spát okolo šesté hodiny tak jsem se vzbudila ve čtyři ráno. V tuto hodinu se toho moc dělat nedá. Spadl mi kámen ze srdce když jsem si povšimla kávovaru na lince. Ještě že jsem aspoň trochu přemýšlela a vzala si sebou kávu. Pustila jsem si můj oblíbený playlist na Spotify a šla si udělat kávu. Než se mi káva udělala, šla jsem k oknu a pozorovala ulici. Nikdo tam nebyl, jenom v dáli projížděla auta. Přemýšlela jsem nad tím, jaké myšlenky řidiči musí mít. Někteří pospíchají, někteří cestují. Slyšela jsem cvaknutí kávovaru. Šla jsem si tedy pro kávu a posadila se na kuchyňskou linku. Jako malá jsem to dělávala skoro pořád. Tak nějak mi to zůstalo z dětství do teď. Byla to výjimečná chvíle, jelikož jsem vždy byla zvyklá sladit. Dnes už jsem nemohla protože jsem neměla nakoupené jídlo, takže už vím své plány na dnešek. 

Po ranní sprše bylo už půl šesté.  Měla jsem hlad, až mě pálilo v břiše. Nejbližší obchod byl podle google mapy asi kilometr ode mě. Na internetu jsem našla že se otevírá až v sedm. Měla jsem zhruba patnáct minut čas. Řekla jsem si že do té doby bych si mohla vybalit věci.                                     Trvalo to zhruba deset minut. Vzala jsem si kabelku a vyrazila. Po schodech dolů jsem slyšela klidné kroky zamnou. Byla jsem zvědavá, kdo to je. Zpomalila jsem chůzi. Muž mě dohnal a podíval se mi přímo o očí. Zastavil se.

„Zdravím slečno, vy budete ta nová." Nevím co mě mohlo prozradit, ale zajímalo mě jak ví že jsem tu nová. „Ano jsem tu nová, jak to víte? Tohle místo je malé, vždy se dozvíme když se tu někdo nastěhuje. Čekal jsem nějakou starou babiznu, ale to že se sem přistěhuje taková modelka."                                                                                                                                                                                         Ano, jeden z nejpoužívanějších komplimentů. 

Už od malička, si všichni všímali pouze mého vzhledu. Spoustu mužů se otáčí a nebo začnou pískat. Jsem na to už tolik zvyklá že to ignoruji. Většina mužů vidí jenom postavu, postavu a postavu. Ale neberu jim to za zlé moje postava vždy vyčnívala. Ať už to bylo na základce nebo na střední. 

Zdá se, že jste ranní ptáče. Jen málo kdy je někdo vzhůru od 7 hodin ráno. Když muž zmínil NĚKDO, hned mě zajímalo kdo tady vlastně všechno bydlí. Měla jsem takovou touhu se ho na to zeptat. Úplně jsem ale přehlédla jak je muž oblečený. Měl na sobě společenské kalhoty a bílou košili s kravatou. Buď to mohl být nějaký boháč a má sakra dobrou práci, nebo šel jenom na nějakou zkoušku. 

Je zvláštní se s vámi bavit na schodech slečno...... Kylie, jmenuji se Kylie Eberrson. Muž se na chvíli zarazil a vydal ze sebe krásný a široký úsměv. Moc rád tě poznávám Kylie. Natáhl ke mě ruku a čekal, až mi ji také podám. Také mě těší..... Kyle, Kyle Bacon. 

Proto se tolik usmíval, má podobné jméno. V životě jsem se nesetkala s nikým kdo by se jmenoval Kyle. Je to zvláštní. Moc mě těší Kyle. Mě také Kylie. Po našem rozhovoru jsem ještě chvíli stála na chodbě a přehrávala si naši konverzaci. Cítila jsem se provinile když jsem mu řekla své jméno. Vzpoměla jsem si totiž na toho muže kterého jsem. včera potkala. Ale věděla jsem že by se mé jméno stejně dozvěděl když bydlíme ve stejné bytovce. Když už mi mé myšlenky dovolily si vzpomenout na toho muže kterého jsem poznala včera.....Předtím než jsem včera večer usínala jsem na něho myslela. Zda-li se ještě uvidíme. Ale cítila jsem že se ještě někdy potkáme, doufám v to. 

Sešla jsem schody a vydala se k obchodu. Obchod jsem našla prakticky hned, přímo před mým domem byla cedule toho obchodu. Obchod nebyl ani velký ani moc malý, byl přímo ideální.  Všechny potřební věci jsem tam našla, ale možná jsem tam ztrávila víc času než jsem původně měla v plánu. Prodavač u pokladny byla velice příjemná. Zaplatila jsem tedy a šla zpět domů. Po cestě jsem ještě pozorovala všechny různé obchůdky a stánky. Musím přiznat že je tohle město velmi zajímavé. Domů jsem přišla až kolem deváté hodiny. Napadlo mě zavolat mámě, ale věděla jsem že by to byl hovor nejen na 10 minut. Ještě jsem mohla zavolat tátovy.... Jenže to bych si radši spálila ruku než mu zavolat. 

Seděla jsem u stolku a koukala se na Google. Vůbec jsem nevěděla jak bych si tu mohla najít nějakou práci. Chvíli jsem projížděla internetem ale nic pořádného jsem nenašla. Měla jsem vztek. Byl už čas obědu a já neměla nic navařeného. Proto jsem odešla od stolu a začala si vykládávat veškeré ingredience na stůl. K obědu jsem si začal připravovat náš podomácku speciální salát. Milovala jsem ho, už jako malá. Byl to recept moji babičky. Příprava mi zabrala zhruba 20 minut. Vychutnávala jsem si tu úžasnou chuť, když mi v tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Když jsem otevřela dveře nikdo nikde nebyl. Málem jsem zašlápla to co bylo podobnou. Byla to krabice. Nevěděla jsem od koho by to mohlo být. Položila jsem si ji na pohovku a začali ji rozbalovat. Po otevření jsem nahmatala mapu. Byla to mapa města. Na některých částech byly znázorněny některé obchody, kavárny, a další různé budovy. Jediná budova, ale byla znázorněna výrazněji. Byl to bar. Bar u Třech Bratrů. V krabici byl ještě dopis. 

KYLIE. Přijď dnes prosím v 20:00 do toho baru. Moc rád bych tě tam viděl. KYLE.

Vzrušovalo mě jak zdůraznil naše jména. Zdá se, že to nebude jen tak přehlížet. V baru jsem byla jenom jednou. Bylo to na střední. Pamatuji si že asi hodinu po tom co jsem odešla, tam přijeli policajti a vyšetřovali to. Protože nám tehdy bylo pouhých 17 let a bylo tam spoustu alkoholu. Myslím, že v ten dej jsem měla pouze štěstí. Nebyla jsem si ale jistá jestli tam jít. Nikdy jsem na tohle nebyla. Měla jsem houba ještě 5 hodin čas, takže jsem si to ještě mohla důkladně promyslet. Nahmatala jsem tedy poslední věc a málem mi vystřelil uši z důlku. Byly to krásné červené šaty. Šaty byly dos uplé a velice pohodlné. Nedalo mi to a prostě jsem si je musela vyzkoušet. Byly krásné, na mě až příliš krásné. Vypadala jsem jako princezna. Problém však byly mé ruce.... Musela jsem si nějak zakrýt zápěstí. Nechtěla jsem aby všichni viděli moji minulost. Nikdo nepotřebuje vědět čím jsem si to vlastně prošla.