Hvězdy nám přály...

1

"Seznámím vás. Znám ho sice měsíc ale je strašně fajn" zazubila se. Vypráví mi tu přes telefon o nějakém klukovi, kterého potkala náhodně na ulici a potřebovala nutně jeho instagram.
"Mě do toho netahej" zakroutila jsem hlavou.
"No smůla. Zítra ho poznáš" zavěsila. Lehla jsem si do postele a zírala do stropu.

Asi bych se měla představit... Mé jméno je Sofia Rossi. Jo celkem zvláštní jméno. Můj táta je Ital a máma Češka. Máma se s tátou krátce po mém narození rozvedla a odstěhovala se zpátky sem. Našla si tu přítele který teď s náma bydlí v Ostravě. Mám devatenáct, za chvíli dvacet let. A ano bydlím ještě u mamky. Chodím do práce a plánují se co nejdříve přestěhovat. Jsem fotografka i tatérka. V osmnácti letech jsem se vyléčila z anorexie. Nevím co víc o sobě říct. Když tak se ještě něco určitě dozvíte časem.

Můj žaludek mi dal jasně najevo že je hladový tak jsem se vydala pro něco k jídlu.
"Mami?" Zvolala jsem po cestě do kuchyně. Měla by být už doma. Místo ní jsem ale v kuchyni našla Pavla. Mamčin přítel. "Kde je máma" zamumlala jsem. Nemusím ho. Má blbé narážky vždy když tu máma není.
"Zdrží se v práci" Ušklíbl se a sledoval mě.
Rychle jsem si vzala a umyla jablko a byla na cestě zpět do mého pokoje.

"Dneska ti to sluší v těch šortkách" skenoval mě pohledem. Spíše se mi koukal na zadek. Tohle že má čtyřicet?
Ignorovala jsem ho a doufala že mě dnes nechá být. Aspoň dnes prosím. "Neumíš odpovídat?" Rozešel se zamnou. "A to ti mám poděkovat? Vždyť je to nechutné. Uvědom si že jsi přítel mé mámy a můj nevlastní otec" zakousla jsem se do jablka a zavřela se v pokoji. "Takhle semnou mluvit nebudeš. A ty dveře přede mnou taky zavírat nebudeš" vtrhl do pokoje. "Víš co? Žádné mít ani nebudeš!" Křikl a začal mi dveře vysazovat. Co kurva dělá. "Co to teď děláš? Tímhle mi narušuješ soukromí. Přijde ti to normální?!" Vykřikla jsem tentokrát já.

"Nezvyšuj na mě hlas! Řeknu mámě jak se ke mně chováš. Bydlíš tu protože nejsi schopná si něco najít. Jsi tu úplně k hovnu a ani máma tě už tady nechce a těší se až se odstehuješ!" Vlepil mi facku. Za co to bylo? Za nic řekla bych. U něj je to klasika. "Mohla bych mámě říct všechno co děláš když tu není. Ale nechci aby věděla že se zahazuje s takovým hajzlem" vyprskla jsem a pobrala si věci jako je mobil, peněženka, klíče a byla na odchodu.

"Co si to řekla?" Přiletěla mi další.
"Takhle si semnou mluvila naposledy jinak se postarám o to že potáhneš z domu a skončíš někde na ulici" zakřičel naposledy a já už pak opustila byt.
.........

"Ahoj zlato" obejmula mě mamka. Dnes má volno. "Sluší ti to. Dlouho ses takhle nemalovala" usmála se. Dnes je taky den kdy mi Nel představí toho jejího kamaráda o kterém mluví pořád i když se znají jen měsíc.

"Jdu s Nel ven. A ještě nějakým jejím kamarádem" pousmála jsem se. "V kolik?" Položila přede mě talíř s míchanými vajíčky. Pozdní snídaně. "Za hodinu" pustila jsem se do jídla. Mamka na mě pyšně koukala že bez problémů jím a nebrečím u toho.

"Dnes ven nejdeš" přikázal Pavel. "A to proč?" Zamračila jsem se. "No za to cos včera provedla. Kvůli tomu jsem ti přece vysadil ty dveře" Ušklíbl se. Takže zase něco nakecal mámě. "Co jsem provedla? Jen jsem se zavřela v pokoji" nepřestávala jsem se mračit. "Nech ji. Jen ať jde. Měla by začít zase chodit ven" zastala se mě mamka. "Přešla mě chuť k jídlu" odešla jsem od stolu.

Šla jsem do pokoje kde jsem napsala Nel že potřebuju vypadnout z baráku dřív. Ta mi napsala že do půl hodiny tu budou. Tím pádem mám čas vybrat si oblečení. Zvolila jsem klasické černé teplákové šortky které byli do půlky stehen. K tomu obyčejné oversize triko a mikina pro jistotu. Je polovina května. Navonila jsem se a pak už jen s telefonem v ruce, čekala na zprávu od Nel.

"Mami odcházím" křikla jsem když jsem se obouvala v chodbě. Nel psala ze do pěti minut tu budou ať jdu pomalu dolů. "Dobře. Dávej pozor" křikla nazpět. Opustila jsem byt, sešla schody a pak jen čekala než dojdou. Místo nel a záhadného kluka, se zamnou objevil Pavel.

"Vrať se zpátky nahoru a sněz to jídlo" byl naštvaný. Nechápu proč. "Nemám hlad. A během chvilky tu bude Nel" založila jsem si ruce na prsou. "Já ti říkam, padej nahoru. Nikam nepůjdeš. Nic neumíš. Tvoje máma je z tebe nešťastná protože posereš vše na co sáhneš" opět mi vše vyčítal a u toho mě chytil za zápěstí. Držel mě za něj pevně a nebudu kecat...fakt to bolelo.

"Opovaž se ceknout" procedil skrze zuby když si všiml že přichází Nel s tím klukem. Pustil mě a odešel nahoru. "A byl bych rád kdyby si se už nevracela" vyprskl a zmizel do bytu. Nerozumím mu. Nejdřív chce abych byla doma a pak chce abych se domů ani nevracela. "Ahoj, v pohodě?" Poklepala mi na rameno. Otočila jsem se na ní a přikývla.
"Ahoj" pozdravila jsem jí nazpět. Obejmuli jsme se a já si pak všimla vysokého, hnědovlasého kluka. Mohl mít tak skoro dva metry.  "Neublížil ti nijak že?" Posmutněla.

"Ne. To bych ti řekla" špitla jsem a zakryla si zápěstí. Neřekla. Nechápe mě v tomhle. Radši mluví o sobě. "To je jedno. Tvoje problémy jdou stranou" zazubila se a opřela se o chlapce. Ten se na ní podíval překvapeným pohledem a nejspíše se divil co to právě řekla. Zvykla jsem si. To je to o čem mluvím. Mé problémy jdou stranou ona je teď přednější. Jediné co na ní nemám ráda.

"Tohle je Sofia říkej jí klidně Sofie. Sofie tohle je Jakub" zazubila se. "Rád tě poznávám" usmál se a vtáhl si mě do objetí. Tohle je to nejlepší objetí co jsem kdy dostala. "Normálně lidi neobjímám když jsem je teprve poznal, ale ty vypadáš že to objetí potřebuješ" zasmál se.
"Tak ti děkuju" uchetla jsem se...