Králové bez korun

Kapitola 8. - Černá skvrna v bílém Whitolisu

Bylo to divné. Především to, že on sám žádnou změnu nezaznamenal. Myslel si, že pokud by se v něm začala nějaká magie objevovat, pocítil by ji – někde v těle –, aniž by se musel podívat do zrcadla. Třeba že bude mít neustále horké ruce, bude mu obecně teplo; že mu pokožka třeba začne nepatrně zářit nebo že se bude úplně zjednodušeně cítit silnější. Bože, vždyť on původně ani nevěřil, že se v něm nějaká magie objeví! A teď tu stál na záchodech Královské akademie a koukal do zrcadla, které mu ukazovalo, že měl Latres pravdu – začalo se mu objevovat zlato v očích.

Podobalo se malinkatým zářivým tečkám. Když se Samson od zrcadla oddálil, nebyly moc vidět; případně se nepatrné jiskření v jeho očích dalo svést na světlo nebo jeho neutichající nadšení (musel by asi chodit i s korespondujícím výrazem). Zblízka byly ovšem celkem viditelné.

„A tohle způsobilo, že ledy tají," řekl a podíval se v odrazu na Relivana, který se usmíval jako člověk, který se stále snažil zpracovat radostnou zprávu. „Jenže když jsme dneska byli ve Větších docích, tak to tak nevypadalo." Na takovém ledu by se ostatně dalo krásně bruslit. Samson si velmi jednoduše představil Latresovo nadšení.

„Tání probíhá pomalu, vzhledem k tomu, že se i vaše moc projevuje pomalu," vysvětlil Relivan. „Respektive takhle mi to dává smysl," rozhodil rukama. „Nemohu si být zcela jistý. Klidně se může stát, že se zítra probudíme a ledy roztají úplně. Nebo konečně uvidíme slunce."

Samson strávil dostatečně času venku, aby si všiml, že nad Whitolisem je neustále zataženo, ačkoli světla bylo dost. A pokud panovalo takové počasí ve Whitolisu, bylo logické, že panuje všude (což bylo stále těžké přijmout – všude bylo stejné počasí). Už už se chtěl zeptat, zdali se zmizením posledního slunečního krále nezmizlo i slunce, ale rozhodl se, že pro dnešek už má informací dost. Stále ještě nemohl zpracovat zlato ve svých očích, natož se ještě dozvědět, že slunce vážně zmizelo a pak poslouchat vysvětlování, proč je tedy venku světlo jako za dne.

Povzdechl a nasadil si zpátky na oči ty podivné brýle, které mu dala Maeween. Pak s Relivanem zamířili zpátky na chodbu Akademie.

Ve chvíli, kdy Samson procházel dveřmi, se srazil s nějakým starším mužem, který chtěl vejít na záchody. Zřejmě nečekal, že za Relivanem ještě někdo jde.

Samsonovi brýle sletěly z kořene nosu, ale díky těžítku, které Maeween přesunula do kapsy na jeho košili, když si sundal kožich, mu zůstaly plandat ve vzduchu a nepoškodily se.

„Bože můj, moc se omlouvám!" řekl ihned Samson a dotkl se mužovy paže. Ten se jen zasmál, poupravil si vlastní brýle, které byly s obroučkou, a podíval se na Samsona.

„,Bože'? To je zajímavé slovo," podotkl pobaveně. „Nic se neděje, mladý muži. Je to jen mé nedopatření. Musím si dávat lepší pozor a nebloudit ve svých..." Jeho výraz se prudce změnil z pobaveného na zmatený a následně ohromený. „Myšlenkách..." dokončil větu. Pro jistotu si poupravil brýle a svraštil nepatrně obočí. Samson v odrazech skel viděl své vlastní oči se zlatými tečkami.

„Pane," ozval se Relivan, který vzal Samsona opatrně za paži. „Prosím, pojďte," řekl mu s tichou naléhavostí.

Samson nepotřeboval dvakrát pobízet. Věnoval staršímu muži krátký pohled a vykročil za Relivanem. Po celou dobu, co kráčel chodbou, na sobě cítil jeho oči. Úzkost mu svírala krk a ve vnitřnostech se mu uhnízdila obava. Poslední věcí, kterou chtěl, bylo, aby se Zimní tyran dozvěděl, že se objevil vládce slunce. Tedy, on už to určitě věděl, ale nevěděl, jak Samson vypadá a kde ho hledat. Byl rád, že si na hlavě aspoň nechal čepici.