Poslední polibek

Prolog

A je to tu. Konečně. Můj první den v práci. Všechny ty roky studia a odříkání mě konečně dovedly k tomu, co jsem chtěla dělat celý život,... být právnička. 

Pomáhat lidem.

Uznávám, že jinak než doktor, ale ve společnosti se dělo tolik věcí, křivd a já jsem chtěla být ta, která jim s tím pomůže. No a další věc, že na doktořinu jsem neměla žaludek.

Měla jsem po promoci celé léto na to, abych si sehnala v New Yorku byt a přestěhovala se, už jsem si myslela, že se mi to ani nepovede, když mi zavolala moje kamarádka a bývalá spolubydlící Hannah z vysoký, ze Stanfordu. Dozvěděla se, že známý jejího přítele opouští kvůli práci Velké jablko a pouští byt na Long Islandu. Bylo mi jedno, jak ten byt bude vypadat nebo v jaké části přesně je, hlavně, že jsem měla kde bydlet a pak, až bude více času, tak jsem se klidně mohla podívat po dalších možnostech. Ale hned, jak jsem do něj vstoupila, tak jsem si ho zamilovala. Byl to cihlový řadový dům a nyní můj byt se nacházel ve druhém poschodí ze tří. Velikostí akorát pro mě, kuchyni s obývákem dominovalo obrovské okno, u kterého byl ušák a stoleček. Přesně jsem věděla, jak budu trávit večery tady. To křeslo doslova volalo, abych si do něj ihned sedla a vzala si do ruky knížku.

Nervózně jsem si přešlápla a vzhlédla na výškovou budovu, která se přede mnou tyčila. Rukou jsem si uhladila černé pouzdrové šaty, které mi sahaly lehce nad kolena. Většinou podpatky nenosím, ale dneska jsem si řekla, že bych měla - moje jediné Laboutinky na podpatku s červenou podrážkou, to byla jasná volba. Své hnědé vlasy jsem si sepnula do upraveného culíku a i tak mi sahaly až pod lopatky. Hned jak jsem vstoupila dovnitř, vydala jsem se směrem k recepci.

"Dobrý den, chtěla jsem se zeptat v jakém poschodí bych našla advokátní společnost Foresters a.s.? Jsem zde nově a dnes nastupuji," vysvětlila jsem jí.

Žena se na mě příjemně usmála.

"Dobrý den, kanceláře a vedení je na poschodí číslo 20 a na poschodí 21 se nachází HR a zasedací místnosti..." otočila se pro něco a pak na mě znovu vzhlédla.

"Zde je Vaše návštěvnická kartička pro vstup a zde mi prosím vyplňte informace o sobě. Zítra si můžete vyzvednout Vaši osobní kartu."

Vyplnila jsem jí vše, co po mně žádala a vydala jsem se k turniketu, který byl hned před výtahy. Ještě s několika dalšími lidmi jsem nastoupila dovnitř. Než jsem vystoupila, zhluboka jsem se nadýchla. A nezapomněla jsem na takovou teatrální věc, jako vykročit pravou nohou. Pověrčivá jsem nikdy nebyla,... ale tak co kdyby. 

Přistoupila jsem k recepční, která měla pultík v menší hale, hned naproti výtahu.

"Dobrý den, jsem Sofie Wollis, dnes zde nastupuji," představila jsem se jí a koukla se jí na vizitku, kterou měla před sebou - Judith. Vždy jsem měla pamatováka na lidi a už několikrát se mi to dost hodilo. 

"Pan O'Neill už Vás očekává, druhé dveře vpravo." 

Další hluboký nádech, než jsem zaťukala a otevřela dveře, kam mě poslala.

"Dobrý den slečno Wollis," přišel ke mně postarší silnější muž a podal mi ruku. Pak jsem si všimla, že v místnosti nejsem sama. 

Byl to jejich HR, který firmě hledal nové lidi. 

Podala jsem si ruku i s nimi.

"Ode dneška Vaši nový spolupracovníci, rozhodli jsme se založit kompletně nové oddělení, které bude mít na starosti čistě problematiku týkajících se vlastnictví a patentů," vysvětlil nám všem najednou.