Poslední polibek

7. kapitola

Víkend pro mě byl utrpení, pořád jsem si přehrávala to, co se stalo v pátek. A nadávala jsem si za to, co jsem udělala. Ale hlavně za to, co jsem chtěla v ten moment udělat.

Proto, když jsem v pondělí parkovala s jeho Mercedesem hned vedle něj, žaludek se mi nervózně zkroutil. Čekal v autě. Bála jsem se mu podívat do očí, bála jsem se, co bude říkat. Bude se mi vysmívat? Za to jak jsem lehce ovlivnitelná? Slabá?

On ale nic neříkal a tvářil se... normálně? Na tváři měl své obvyklé upravené strniště, skvěle padnoucí šedý oblek a bílou košili, u které měl jeden horní knoflíček ležérně povolený. 

Okřikla jsem se. Zatřásla jsem hlavou, jakoby mi to snad mělo pomoci pročistit si hlavu.

Pozdravili jsme se a vydali se bez řečí k výtahu.

"Jaký byl víkend?" zeptal se mě jakoby nic.

Zamrkala jsem a otočila se jeho směrem. Věděla jsem, že teď to přijde, že teď si mi vychutná,... ale nic, tvářil se pořád stejně.

"Ušel," bylo to jediné, co jsem ze sebe dostala.

Přišel ke mně a chytil mě za ruku, tak jako každé ráno. Nic neobvyklého, automaticky jsem jeho dlaň přijala, tohle jsme za ty týdny měli už tak natrénováno, že mi to přišlo zcela přirozené. Jako, když jste zvyklý každé ráno, co přijdete do práce, si jít udělat kafe a nebo čaj. Patřilo to nyní k mé práci.

"A co tvůj víkend?" zeptala jsem se ho na oplátku, aby řeč nevázla, protože ve výtahu bylo podivné ticho. Oči jsem upírala na panel s tlačítky před sebou.

"Ušel," odpověděl mi.

Když se dveře otevřely, vtiskl mi klasika polibek na tvář, pozdravil Judith a pak se vydal k sobě.

Byla jsem mu vděčná, že nevytahoval to, co se stalo v pátek. To, jak jsem se na něj bez rozmyslu vrhla, jako kdybych byla nadržená puberťačka. Co mi ale štvalo, že v ten okamžik ten zodpovědný dospělý byl on.

Tohle už se nesmělo opakovat. Nikdy! Nechtěla jsem ani domýšlet, jak by se teď věci ještě více zkomplikovaly, kdyby se stalo to, co jsem po něm chtěla... Jako kdyby už teď to bylo lehké, pomyslela jsem si sarkasticky.

Po obědě mi volali ze servisu, že mé auto už je opravené a v sobotu mi pro změnu volal podlahář, že můj byt je znovu obyvatelný. Bylo zvláštní, jak najednou nic nebyl problém, když měl člověk trochu peněz. V neděli jsme spolu s Trisem a Mel strávili tím, že jsme stěhovali můj nábytek, který přežil, na své místo, s tím, že dnes odpoledne mi mají přivést nový gauč a křeslo. Což znamenalo jediné, dnes, po dlouhé době, budu opět spát ve svém bytě.

Třeba se konečně mé neštěstí začíná obracet.

Zaklepala jsem na dveře jeho kanceláře.

Akorát telefonoval, chtěla jsem se otočit k odchodu, ale pokynul na mě, abych počkala. Celou dobu, co mluvil do mobilu, ze mě nespustil oči.

"Dobře tati, ve středu," a zavěsil. 

"Já... přinesla jsem ti klíčky od auta, už mám opravené své,... takže už není potřeba, abych jezdila tvým," přišla jsem k jeho stolu a položila klíčky před něj na stůl.

Vzal je do ruky a vzhlédl zpět na mě.

"Chci, aby sis ho nechala," řekl rozhodným tónem a stále se na mě díval.

Koukala jsem na něj jakoby bych byla nechápající.

"To nejde,... je to tvé auto. Není už žádný důvod, abych ho měla," slušně jsem odmítla.