Poslední polibek

4. kapitola

Ráno jsem si šla opět zaběhat, hlásili déšť, ale nebe vypadalo krásně modře. Takže se klasika sekli s předpovědí. Pak jsem se oblékla a připravila do práce. Bože, jak nesnáším městskou dopravu, ale budu holt muset počkat bez auta déle než jsem myslela. To zvládnu, nejsem z cukru.

Zrovna, když jsem si to šla na autobusovou zastávku, spustil se neskutečný slejvák, sundala jsem si proto kabát a udělala z něj deštník, abych měla suché alespoň vlasy. Navíc jsem měla ty nejméně vhodné boty do deště, své nejoblíbenější lodičky. Naštěstí autobus přijel včas, takže jsem nemusela moknout déle, než bylo třeba. Když jsem vylezla z autobusu, bylo po dešti. Díky bohu. Šla jsem si to po chodníku, když okolo mě projelo auto a od pasu dolů mě ohodilo.

 Zatraceně!

Co tohle bylo za den?! To jsem ovšem netušila, že je pouze na svém začátku.

Přivolala jsem si výtah a nastoupila dovnitř. Bohužel, k mému zděšení se tam opíral o jednu ze stěn Nicholas a přeměřoval si mě pobaveným pohledem. 

"Blbý den?" a koutky mu cukaly.

"Haha, vážně vtipný," odsekla jsem mu.

"Takovej rozmazlenej floutek jako ty, asi nikdy nesvezl ten svůj zadek hromadnou dopravou co?! Kdyby totiž jo, tak by ses nesmál," propalovala jsem ho pohledem a on dělal to samé.

"Nechápu, jak jsem někomu jako ty vůbec mohl něco takového nabídnout, jsi tak umíněná a drzá!" a narážel tak na jeho "obchodní nabídku", jak tomu říkal.

Dělalo mi radost, když jsem ho dokázala vytočit? Jo, dělalo, a ani trochu jsem se za to nestyděla.

"Buď v klidu, jak bych tu pitomou nabídku, stejně nikdy nepřijala! Hnusíš se mi," slova ze mě padala bez většího rozmyslu.

Kdykoliv jsme se viděli, bylo to jako v nějaké filmu. Pořád jsme si šli po krku. I jeho dech a tlukot srdce mě vytáčel do běla a to ani nemusel promluvit.

Přistoupil ke mně blíž, až jsem byla opřená o stěnu výtahu, dal jednu ruku vedle mé hlavy a naklonil se vedle mého ucha. Nic neříkal. Opět mi vyjela husina a srdce mi bušilo, až jsem si byla jistá, že ho musí slyšet.

Než se dveře otevřely, zašeptal mi do ucha.

"To určitě, Wollisko," ale neřekl to výsměšně, ale brutálně svůdným hlasem, až se mi sevřel žaludek.

Dveře výtahu se otevřely, nespěchal, aby se odtáhl, viděla jsem Judith na recepci, jak na nás zírá, měla totiž dokonalý výhled na celý výtah, protože její stoleček byl přesně naproti. 

Protáhl se kolem mě.

"Judith," pokýval na ní hlavou, aby jí pozdravil. Ta se celá zachvěla a div si z toho neustříkla, že jí řekl jménem. Nechápu, co na něm ty ženský vidí! Je to takový blbeček! Mohl vypadat sebe líp, mohl si trávit v posilce hodiny, což asi dělal,... ale nic to nezměnilo na tom, jak odporný uvnitř byl.

Snažila jsem se rychle sebrat, také jsem ji pozdravila a vydala jsem se rovnou na záchod, abych se trochu osušila, protože sukni jsem měla úplně turch.

Den to byl jako každý jiný. Vše, co jsem chtěla stihnout jsem stihla. Šla jsem si těsně před odchodem ještě natočit vodu, ale když jsem se otočila, vší silou jsem do něj narazila a zlila ho celou skleničkou vody. Co je tohle za den?! Měl na mě snad nějaký radar?! Ta kuchyňka musela být prokletá!

"Sakra!" zaklela jsem.

"Proč chodíš jako duch?!" nadávala jsem, protože samozřejmě z části to odnesly i mé šaty, opět. Asi abych nezapomněla jaký skvělý pocit to je, být v suchém oblečení.