Labyrint: Útěk - trochu jinak

1. kapitola

Moje jméno je Thomas, Thomas - to jediné, na co si vzpomněl.

Ozvalo se zaskřípění, pak tupá rána a stoupající místnost se zastavila; nenadálá změna Thomase vytrhla ze schoulené pozice, již zaujímal, a mrštila jím o tvrdou podlahu. Když se ztěžka zvedal na nohy, cítil, jak se místnost kolébá míň a míň, až nakonec znehybněla úplně. Všechno umlklo.
Kdesi nad ním se ozvalo hlasité zařinčení. Thomas vzhlédl a překvapením se nadechl. Ve stropě místnosti se objevila rovná čára světla a on se díval, jak se rozšiřuje. Těžkopádné skřípění prozradilo, že se tam silou otevírají dvojité posuvné dveře. Po tak dlouhé době ve tmě ho světlo bodlo do očí; odvrátil zrak a oběma rukama si zakryl obličej.
Shora zaslechl zvuky - hlasy - a hruď se mu sevřela strachem.
„Podívejte na toho čóna."
„Kolik mu může být?"
„Vypadá jako plopák navlečenej v tričku."
„Frase, sám seš plopák."
„Vogo, tam dole to smrdí jako haksny."
„Doufám, že se ti jednosměrná jízda líbila, bažante."
„Zpáteční lístky se nevydávají, kámo."
Thomase zavalila vlna zmatku, cítil, jak ho drtí panika. Ty hlasy byly zvláštní, s lehkou ozvěnou; některá slova byla naprosto cizí - jiná mu připadala povědomá. Přimhouřil oči proti světlu a těm, kteří mluvili, a přinutil je, aby se přizpůsobily. Zpočátku viděl jen pohybující se stíny, ale zanedlouho se z nich staly siluety
těl - lidé, kteří se skláněli nad otvorem ve stropě, dívali se na něho dolů a ukazovali si na něj.
A pak se obličeje vyjasnily, jako když se zaostří objektiv kamery. Thomas nevěděl, co čekal, ale z pohledu na ty obličeje byl zmatený. Byli to jenom puberťáci. Děti. Viděl chlapce a jednu dívku, jednu jedinou dívku. Zadíval se na ni a všimnul si jejího upřímného úsměvu.
Ta dívka je hezká - moc hezká. Její postava je hubená, ale to že by byla silná, o tom Thomas ani nepochyboval. Tipnul by takových sto a sedmdesát centimetrů do výšky, takže se velikostí od ostatních chlapců tolik neodlišovala. Vlasy měla čokoládově hnědé a spadaly jí po ramena. Oči měla černé jak uhel a nešlo si nevšimnout jejích dlouhých řas. A znovu její úsměv. Přišla mu sympatická. Ať už byl kdekoliv, věděl, že tahle dívka není jeho nepřítel.
Někdo mu shora spustil provaz, na jehož konci byla uvázaná velká smyčka. Thomas nejdřív zaváhal, ale pak se provazu chytil, když ho škubnutí začalo vynášet k obloze. Shora se k němu natáhly ruce, spousta rukou, popadla ho za oblečení a vytáhly ho nahoru.
„Rád tě vidím, čóne," řekl jeden z chlapců. „Vítej v Placu."

* * *

Potom, co se mu Alby - kápo tohoto prapodivného místa - snažil vše vysvětlit a provedl ho tady, se nad tím Thomas zamyslel a řekl si, že jim uvěří, i když mu tenhle mladík zrovna moc nepadl do noty.
   Společnost mu od té doby dělal Chuck, který se zdál být ze všech nejmladší a hned po něm byl i nejnovější. Thomase ale nejvíc zaujaly velké kamenné zdi, které obklopovali místo, - plac - na kterém se nacházel, ze všech stran tak, že vytvářely čtverec. Na každé straně tohoto čtverce byl otvor a pokračovala z něho cesta pryč.
   Alby mu o tom, co se za zdmi skrývá, řekl jen to, že tam za žádnou cenu nemá chodit a tím Thomasovo nutkání, utéct těmi otvory z Placu, bylo větší.
   Toto místo mělo jen tři pravidla:
1. nikdy neubliž jinému Placerovi
2. buď užitečný
a za třetí už zmiňované: NIKDY NEOPUSTIT PLAC.
   Thomas nevěděl co se stane, když některé z pravidel poruší, ale riskovat to nechtěl. Proto se rozhodl, že jen přistoupí trochu blíž a nahlídne, co se tam skrývá.
   „Hej, tam nesmíš chodit!" Upozornil ho Chuck.
   Thomas chtěl něco říct, ale pak uviděl dva běžící kluky, kteří se objevili v chodbě a poté vběhli na Plac. Byli všude zpocený, jako kdyby celý den běhali. Doběhli k té dívce, která oběma dala vodu a s jedním z nich se jako na pozdrav objala. Všichni tři zamířili ke kuchyni, kde chlapci ještě obdrželi jídlo a potom se od dívky odpojili a zamířili do malého bunkru u lesa, kam si zalezli.
   Když se vrátil očima k té dívce, už držela v ruce rohlík a dala se do řeči s klukem tmavší pleti - nejspíš kuchařem - a pak za nimi dorazil ještě vysoký blonďák a všichni tři se tam jen bavili - a pak že máme být užiteční.
   Thomas se opět zadíval do otvoru mezi zdmi a přistoupil o trochu blíž. V tom do něho někdo strčil a on upadl na zem. Nad sebou měl obličej kluka s divně zakrouceným obočím a netvářil se zrovna dvakrát přátelsky.
   Za chvíli k němu přiběhli další kluci a i ta dívka s těma dvěma, s kterýma se ještě před chvíli bavila v kuchyni. Stále ještě žvýkala rohlík a sledovala celou tuhle situaci.
   Thomas chtěl zrovna něco říct, ale přerušilo ho velké zaskřípění, po kterém se zdi začaly přibližovat k sobě. Začaly se zavírat. Tyhle velké několika tunové zdi se samy začaly hýbat. Thomas vstal ze země a s vytřeštěnýma očima sledoval pohyb těch zdí, dokud se úplně nezavřely.
   „Příště tě nechám umřít," řekl mu mladík, který ho před tím srazil k zemi a na to odešel.
Kde to sakra jsem! Pomyslel si Thomas.
   Většina chlapců mlčky odešla. Zůstal tam s ním jen Chuck a ta dívka.
   „Chucku," prolomila ticho ta holka. „Mám tě ráda, ale provádění ti moc nejde, vezmu to za tebe." Poplácala ho po zádech a Chuck odešel. „Já jsem Amer," otočila se k němu se stejným milým úsměvem, jako kterým se na něj dívala před tím, když přijel v kleci - o které mu Alby vše vysvětlil.
   „Jo, já jsem Thomas." Odpověděl jí a zkusil se na ní taky usmát, i když jeho úsměv musí být oproti tomu jejímu o ničem. Doufal, že mu dívka - Amer - vše vysvětlí a odpoví na jeho otázky.
   „No myslím, že ti Alby říkal pravidla, ale zopakuji ti to. Nikdy za ty zdi nechoď! Gally je sice zfrasenej mrzout, ale právě ti zachránil život." Připomněla mu třetí pravidlo, který slyšel už asi po desátý.
   „Co je za těmi zdmi?" Chtěl vědět Thomas.
   „Seš zvědavej, co?" Podívala se mu do očí. Thomas na to nic neřekl a doufal v pravdivou odpověď. „Je tam labyrint."
   „Labyrint?"
   „Ano, labyrint a tady Plac je v jeho prostředku."
   „A když se tam nesmí, tak co ti kluci, kteří odtamtud před chvílí vyběhli?" Měl další otázky Thomas.
   „To byli běžci, každý den ráno po tom, co se otevřou brány vběhnou do Labyrintu a mapují ho. Hledají cestu ven. Ale pokud se nevrátí do uzavření bran, je po nich. Ještě nikdo nepřežil noc v labyrintu."
„Co když chci být běžec?"
„Vogo, tak to slyším prvně," na chvíli se odmlčela a zadívala se na slunce, které už začalo zapadat za ty velké kamenné zdi. Pak se k němu zpátky otočila a zkroutila obočí. „Bažo, nikdo nechce být běžec. A nevybírá se to jen tak, to musíš být rychlý, silný a odhodlaný, ne jenom to chtít."
„Ty jsi běžec?"
„Byla jsem... hele přestaň se už ptát a pojď, nechci prošvihnout táborák."
Dali se do chůze směrem doprostřed Placu, kde už bylo nahromaděno dříví, ale Thomas měl ještě další otázky. „A proč už nejsi?"
„Hele ty grinde, to je trošku osobní, nezdá se ti?" zvýšila Amer hlas.
„Promiň;" řekl omluvně, jak ještě nikdy, - i když si to nepamatoval - aby měl Thomas další nepřátele, to bylo to poslední, co zrovna chtěl.
„Frase! Já nechci být nepříjemná. Prostě se něco stalo, něco vážného a od té doby, už ani nevím proč, jsem se tam nevrátila."
„A co je teď tvá práce?"
„No pomáhám Albymu tady tomu velit. Prostě patřím do týmu kápů."
„Jak dlouho tu už jsi?" Měl Thomas další otázky.
„Dlouho, jsem jeden z původních Placerů." Předtím než Thomas stačil vyslovit další otázku, Amer promluvila. „Počkej, někoho ti představím." Došli společně k tomu blonďákovi, se kterým se dívka před tím bavila v kuchyni. „Thomasi, tohle je Newt, můj nejlepší kámoš."
„Ahoj Thomasi," natáhl k němu pravou ruku a přátelsky si potřásli.
„Ahoj," odpověděl Thomas nervózně, ale zároveň se snažil být přátelský. Další člověk, který mu byl sympatický a chtěl ho mít za přítele.
„Tak co, už ses trošku vzpamatoval? Je trošku těžký bažantům všechno vysvětlit, když vlastně ani sami ještě nevíme všechno." Řekl mu Newt.
„Jo, už jsem trošku v obraze, ale pořád mám pár otázek."
„Hmm jo, ten se pořád jen ptá, je až moc zvědavej. Thomasi," podívala se na něj, „když neporušíš pravidla, přežiješ, ničeho se neboj." Řekla Amer a poodešla si sednout za kládu, o kterou se následně opřela.

Autor: Takzeee, vítejte u mé fanfikce na Labyrint. Doufám, že se tento příběh bude líbit. Všechny své otázky a připomínky pište do komentářů:)

//1430 slov//

•evikss•