Labyrint: Útěk - trochu jinak

2. kapitola

           PŘED ROKEM

                                      * * *

Začal další den. Newt dnes měl volno, tak se jen před vchodem do Labyrintu rozloučil se svýmy kamarády, Minhem a Amer. Po chvíli co se ti dva rozdělili, si Amer všimla nějakého pohybu vysoko na zdi v chodbě, ve které se zrovna nacházela.
   Nejdřív se lekla, že to byl rmut, ale pak poznala, že to je člověk. Neznámý se pevně držel břečťanu a byl opravdu vysoko. Najednou se pustil břečťanu, kterého se držel a nohama se od zdi odrazil.
   Amer celá šokovaná, na situaci jen hleděla s rozevřenými ústy a neschopná pohybu, když se dotyčný zamotal do břečťanu, který jeho pád zbrzdil. Ale stejně tvrdě dopadl na betonovou zem a zaúpěl bolestí.
   Byl to pokus o sebevraždu?...
Ten dotyčný byl Newt. Její dobrý kamarád. Naštěstí si jen udělal něco ošklivého s nohou. Ležel tam na zemi a kvílel bolestí. V tu chvíli už u něho byla Amer a uklidňovala ho. Z plných hlasivek zakřičela Minhovo jméno a doufala, že už nebude tolik daleko a přiběhne jí pomoct.
„Seš v pořádku?" Zeptala se Amer opatrně.
„Jo...ne...ale celkem jo...vlastně ani nevím," pokusil se Newt o úsměv. Takhle ho Amer ještě nikdy neviděla.
   „Fajn, za chvíli přiběhne Minho. Pomůže mi, protože sama bych tě na Plac nedovedla, ale jinak se to někdo jiný dozvědět nemusí."
   „Fajn..."
   „Bolí tě ještě něco jiného kromě nohy?"
   „Ne, asi ne." Po jeho slovech se v chodbě objevil Minho a když si všimnul Newta ležícího na zemi a Amer sedící vedle něho, jak se mu snaží pomoct, sprintem k nim dorazil a zeptal se, co se stalo.
   Amer se nejdřív podívala na Newta, čekající, že něco řekne a po krátkém tichu, se rozhodla promluvit za něj. „Spadl a udělal si něco s nohou."
   „A jak hádám, ty nevíš co dělat?" Minhovi došlo, co měl jeho kamarád v úmyslu a místo vyptávání chtěl situaci odlehčit.
   „Vypadám tak snad?" Odpověděla mu Amer a trošku se zahihňala. Minhův plán vyšel, protože se Newt nad Amerinou odpovědí pousmál.
   „Tak pojď kámo," plácl Minho Newta po zádech a spolu s Amer mu pomohl vstát. Newt na nohu nemohl došlápnout, tak se zapřel o Minha a z druhé strany ho přidržovala Amer. Společně se dobelhali až na Plac - mimo Labyrint.
  Na Place bylo ticho, ostatní ještě museli spát a Newtovi to zrovna dvakrát nevadilo. Zamířili společně do jedné chatrče, kde se Newt posadil na postel.
   „Tak jo, půjdu najít Clinta, ten nám s tím pomůže."
   „Fajn, běž," řekla Amer potichu a Minho bez dalšího slova odešel. Pak se otočila na Newta. A objala ho. „Je mi to líto, tohle se nemělo stát. Měla jsem zůstat s tebou a - ..."
   Newt ji přerušil. „Všechno je v pořádku, ty za nic nemůžeš."
   „Fajn fajn fajn, jsem v pohodě, ty taky, všechno je v pohodě, všechno je v pořádku. Akorát si nejspíš chvilku poležíš."
   „To zní opravdu zábavně."
   „Hele jestli rád čteš, klidně ti půjčím knížku."
   „Nevím, klidně mi ji můžeš dát třeba se do ní začtu."
„Ty," přišel do chatrče Alby a ukazoval prstem na Amer. „Jak to, že nejsi v Labyrintu?"
„Alby počkej, můžeme si promluvit venku?"
„Vadí, že to uslyším?" Vmísil se do toho Newt.
„No, vlastně ne. Prostě, našli jsme s Minhem Newta v Labyrintu, zraněného a to je vlastně vše." Řekla potichu Amer.
„Aha, takže hádám, že Minho v Labyrintu taky není a poflakuje se někde tady po Place. Newte co se sakra stalo, dnes jsi do Labyrintu neměl jít a ty Amer si tam právě měla být." Řekl Alby hlasitě, ale křičet naštěstí nezačal.
„Alby! Prostě je to složitý jo, nech to na mně!"
Zvýšila hlas Amer.
„Co je jako složitý, prostě mi to řekni!"
„Chtěl jsem spáchat sebevraždu!" Překřičel je Newt.
Poprvé ty slova vyplavala na povrch. Amer, ani Minho to nechtěli vůbec zmiňovat a teď to vyšlo z úst samotného Newta. Teď se jen dalo doufat, že Alby zareaguje normálně. Newtova slova musel slyšet i Minho, protože do chatrče zrovna přiběhl a pak po chvíli věšel i měďoš Clint.
   „Prostě jsem skočil a... a..." zakoktal se Newt a v očích se mu zajiskřily slzy.
„Alby, já s ním zůstanu. Minho klidně hned teď muže jít zpět do Labyrintu" Řekla pomalu a klidně Amer. Nechtěla Albyho znovu naštvat.
„Fajn," odfrkl si Alby a na to hned chatrč opustil. Amer na Newta mrkla a spolu s Minhem odešli ven také.
   „Frase, celý je to zfrasený." Řekl Minho venku před chatrčí šeptem, aby ho slyšela jen Amer, ale znělo to, jako kdyby křičel.
„Doufám, že bude v pořádku, chudák."
„Zůstaneš s ním?"
„Jo," řekla Amer bez váhání. „Neboj," poplácala Minha po zádech, „zvládáš to úžasně i beze mě."
„No stejně tam běháme každý sám, ale mapování nám půjde pomaleji. Nezapomínej, že se odtud chceme dostat. Chceme domů."
Domov...
Jaké to asi bude vrátit se domů? Jak vůbec vypadá domov? Proč jsou vůbec tady, v Labyrintu? Proč jsou tu velké potvory, které je chtějí zabít? Proč tu je velký posuvný labyrint, který jim zakazuje najít cestu pryč...domů. Jaký to je být doma?
„To máš sice pravdu, ale Newt je můj kamarád a on mě potřebuje Minho, víc než kdy jindy." Pokrčila rameny Amer. „Hele taky jsem tu pro tebe byla a Newt je můj kamarád stejně jako ty. Proto se o něj musím postarat."
„Možná, máš vyjímečně pravdu." Kývnul hlavou.
„Já ti dám vyjímečně, ty grinde!"
„Taky tě mám rád," pousmál se Minho.
„Ty už radši zmiz, jinak to s tebou nedopadne dobře." Pohrozila mu Amer. Minho se na ní jen ušklíbl a na její rozkaz se mírným během vrátil do Labyrintu.
Nejlepší kamarádi...
   Navždy...
   Za chvíli z chatrče vyšel Clint. „Tak jo, bude kulhat." Řekl jí a rychlou chůzí se vydal směrem ke Dvoru.
Pomalu vstoupila do chatrče a podívala se na Newta sedícího na posteli, jak si tře ruce o sebe. „Tak co, jak ti je?" Posadila se vedle něho na postel a hodila si nohy nahoru.
„Jo, jde to," řekl skoro nuceně. Co jiného by měl odpovědět na tak dementní otázku? Noha ho stále bolí, ale doufá, že se brzo zahojí. Přijde si hloupě.
„No, každopádně o zábavu je postaráno, protože tu zůstanu s tebou." Zajiskřilo ji v očích a podívala se na Newta, protože jí zajímala jeho reakce.
   Newt se pousmál. Povídali si až do večera. Později se k nim přidal i Minho a opět oni tři a nikdo jiný.
Nejlepší kamarádi...
Navždy...

//1061 slov//

•evikss•