Ztracená

Čtvrtá

Tereza se dlouho takhle nebavila. Dlouho se necítila tak šťastně a svobodně jako tento večer. Necítila se tak přesně čtyři roky, deset měsíců a pár dnů. 

Ale kdo to počítá. Hlavně ty dny.

Tancovala uprostřed tanečního parketu na Waiting all night od Rudimental, což byl přesně její styl hudby. Drum and bass by mohla poslouchat pořád. Při jakékoliv příležitosti. Především při učení. Spousta lidí okolo ní to nechápala, ale ji rychlý rytmus hudby paradoxně uklidňoval.

Kolem ní tancovali její aktuální spolužáci, od kterých se na párty během dnešní noci nechala přemluvit. Dlouho nikde nebyla, fakt dlouho, takže nejdříve pořádně nevěděla co na sebe, jak se namalovat a několikrát přemýšlela nad tím, že dnešní večer odvolá a zůstane doma sama. Užije si večer doma sama bez jakéhokoliv hluku okolo ní.

Nakonec se ale po Vojtově naléhání rozhodla jít s nimi. Poznala je všechny teprve letos v září, při povinné praxi v nemocnici a během měsíce zapadla do jejich party se kterou bude na blokových praxích trávit poslední dva roky na medicíně. Hodně se bála přestupu na jinou školu takhle těsně před cílem, ale díky téhle partě se ukázalo, že se neměla čeho bát. 

"Půjdeš s námi ke mě?" naklonil se k ní Vojta. Z vyprávění věděla, že u něj parta tráví spoustu dní a nocí, kdy se učí a řeší stav pacientů které potkali v nemocnici. Zároveň ale měla tušení, že ji Vojtěch chce dostat do postele. I přes to, že před ním často zmiňovala svého přítele.

Chvíli se na něj bez odpovědi dívala a šlo pomalu fyzicky vidět, jak mu v tom lehce přiopilém mozku kliklo - "Neboj, nechci tě sbalit. Jdeme všichni. Chceme probrat ten případ z dneška a myslím, že v naši knihovně o tom byla kniha."

Knihovna u Vojty vyhlášená. Neustále z ní někomu něco půjčoval nebo v ní něco ostatním dohledával. Dokonce si za ním chodili půjčovat knihy někteří jejich vyučující. Měl doma snad téměř všechny knihy týkající se medicíny, na které si kdo vzpomněl. Pokud dobře zaslechla. jeho rodiče byli lékaři, stejně jako jeho bratr. Nedávno ale pochytila, že Vojta už žije jen s jeho bráchou.

Tereza zbožňovala knihy. Co ale zbožňovala ještě víc byly knihy týkající se medicíny. Zároveň dneska nemusela spěchat domů. Chtěla tu proslulou knihovnu vidět. Nabídce nemohla odolat. 

Vojta si všiml jejího zaváhání - "Takže jdeš?" 

"Jdu!" šlo vidět, že její odpověď udělala ostatním radost. Běžně s nimi volný čas netrávila. Toto bylo vlastně poprvé, kdy se viděli mimo nemocnici po přibližně dvou měsících, co se potkávali denně v nemocnici. Chtěla si ten večer užít se vším všudy, protože nevěděla kdy se ji taková příležitost zase naskytne. Příležitost být večer venku mezi lidmi. 

"Bude Matyáš doma? Potřeboval bych něco dovysvětlit," prohodil Lukáš s lehce opileckým smíchem směrem k Vojtovi. 

"Netuším a v tomhle stavu ti bude nějaké vysvětlování k ničemu," rozesmál se Vojtěch nahlas a začal přitom někomu psát zprávu na mobilu. 

Během čtvrt hodiny dorazili do krásného prostorného bytu. Tereza prošla povinnou prohlídku bytu typu tady je koupelna, ale vůbec ji to nezajímalo. Byla unešená ze všech těch knih v obýváku. Knihovna byla vybudována okolo televize a všech oken, podél tří stěn. Před jedním z oken do ní bylo dokonce vbudované posezení s lampičkou na čtení. Dokázala si představit, že tady tráví neskutečné hodiny času, začtená do knihy, s hrnkem čaje ze kterého se kouří.

"Vojto, tohle je nádhera!" oči ji přecházely. 

"Díky, našim by se líbilo, kdyby věděli jak jejich knihovna působí na lidi. Přesně proto ji budovali a my s tím s bráchou pokračujeme. Někdy si ale děláme srandu, že nebýt té knihovny, už můžeme bydlet někde v domečku se zahrádkou."