Dědička

Nitrobrana

All by myself- Celine Dion

Kdo by řekl, že zabránit čtení svých myšlenek bude tak těžké? Devět dní v kuse na sobě pracuji a onen osudný okamžik, kdy se setkám se svým věznitelem nastala dnes. Sedím na parapetu okna, nohy do kříže a ruce do znaku kapky. Medituji a pokouším se uklidnit svou mysl natolik, abych vyhnala veškeré myšlenky, které nechci, aby někdo viděl a zamkla je do nejzazší skříňky tam uvnitř. Obávám se však, že to co se o nitrobraně říká, je naprostá pravda. Její naučení bez řádné výuky, motivace a vyprázdnění hlavy je téměř nemožné.

 Abych pravdu řekla, moc jsem se o to nezajímala, do doby než vyhrál Voldemort a  já se s pár svými příteli schovala ve starém zchátralém srubu. Tehdy jsme tam byly čtyři a měli jsme rozdělené úkoly. Janice a Tamara sháněli potravu a starali se o ochranu příbytku kouzly. Duncan zajišťoval místa a vykomunikovával s lidmi místa, kam se přestěhujeme, až bude nebezpečno a já jsem mezitím vedla vlastní výzkum. Smrtijedů. Jednoho dne bohužel chytili Janice a nahlédli jí do hlavy. A našli nás. Od té doby, jsem se s nikým z nich neviděla.

Musím se obranu své mysli naučit, protože jestli někdo zjistí některé z mých tajemství... ani nechci myslet na to, co by se stalo. A nejen mě. 

Lehká hlava. Bez myšlenek. Jako černota. Temnota. Prázdnota. Nic. A tak pokračuji stále dokola, dokud neucítím přítomnost druhé osoby. Ztuhnu a pokusím se co nejvíce uklidnit. Pomalu, lehce jako peří otočím hlavou a prohlédnu si ho. Černý hábit. Tvrdost a chlad. Nesměle sklopím oči, vyhlédnu z okna a vyčkávám. Jen tma stojí a prohlíží si mě. Zajímalo by mě proč, ale snažím se udržet v klidu. Lehké tělo. Klidná mysl. Prázdnota. Zhluboka dýchej. 

Po chvíli se otočím zpět na něj. Překvapeně na něj kouknu. Jako bych nečekala, že tam bude stále stát. Jde jen o divadlo. A já jsem hlavní herec bez zadaného scénáře. Lehká hlava, prázdnota. 

"Pane profesore..."

"Mortis mi sdělil, že jste neopatrná a snažíte si moji přítomnost vynutit svým zraněním," pronesl chladným hlasem, jako led až mě zamrazí v zádech.

"Tohle vám řekl skřítek?" zeptám se se sarkastickým nádechem a hned si za to v duchu vynadám. 

"Ne, to jsem vypozoroval já." Oplatí mi pohled aniž by se pohnul z místa. 

"Evidentně vás to, ale nepřimělo přijít." Řeknu odhodlaně. Nemá smysl si hrát na chudinku, co se zranila omylem. Popravdě, kdo by uvěřil, že jsem na sebe hodila skříň omylem. 

"Evidentně," zopakuje ironicky a propaluje mě pohledem, jako jedovatý had. 

"Od té noci jsem vás neviděla," zamumlám a povzdechnu si.

"Slečno Jonesová, vaše citové výlevy mě nezajímají, přišel jsem vás instuovat, abyste se přestala pokoušet o útěk, je to marné. A dost ubohé. Po domě se můžete pohybovat pouze po tomhle patře. Zkuste schody a budete litovat."

"Zastrašujete mě?"

"Pouze informuji. Mortis se postará o vaše potřeby, ale být vámi, nezahrával bych si. Máte přísný zákaz dotýkat se čehokoliv v mé knihovně." Zavrčí, jakoby mě už teď chtěl potrestat za to, že si něco v budoucnosti půjčím na čtení.

Neudržím se a protočím oči. "No jistě, jak by přeci mohlo bavit čtení knih Havraspárskou dívku, že?" Jako bychom právě my nežili četbou a učením se nových věcí. 

"Dávejte si pozor na to co říkáte, mohlo by se vám to vymstít." Otočí se k odchodu, ale před zavřením dveří ještě pronese: "V devět budete v přijímacím salónu." A je pryč, jako pára nad hrncem. Což docela sedí. Zajímalo by mě, jestli vůbec někdy nosí, něco jiného, než hábit. Určitě je pod ním špinavý, škaredý a tlustý z toho, jak se účastní s Voldemortem všech těch lovů na lidi. Jsem si totiž vědoma toho, že Smrtijedi si rádi pochutnávají na...Bez myšlenek. Jako černota. Temnota. Prázdnota. Nic. Hluboký nádech, zaujmout pozici. Ticho.