Ria Clonmelská (hraničářův učeň ff) CZ

Kapitola 1

Probudil mě velice známý, lehce pisklavý hlas: " Vaše Veličenstvo, chce vás král!". Převalila jsem se a vrhla pohled na svojí služebnou. "Děkuji, Pražituro, hned jsem tam." Pražitura se uklonila a odešla. Povzdechla jsem si. "Zajímalo by mě, co chce tentokrát." S otcem, králem Clonmelu Ferrisem, moc dobře nevycházím. 

"Otče," řekla jsem "co potřebuješ?" Stála jsem ve velkém trůním sále. Naproti velkému vchodu byl veliký zdobený trůn trůn, na kterém seděl můj otec. Kolem byla spousta místa, kde se mohli shromažďovat lidé při soudech a dalších úřednostech. Dnes tu však byl člověk jen jeden. Měl na sobě zvláštní šedozelenou pláštěnku s kapucí sahající až do obličeje.

Z úvah mě vytrhl otcův hlas: "Rio, vím jak moc nesnášíš palác a všechno kolem něj-" ušklíbla jsem se. "Další vychovatel? Tati, už bys měl vědět, že když něco nechci, tak to nezměníš." Otec se na mě podíval se zdviženým obočím. Zmlkla jsem a potřásla hlavou. "nesnášíš palác, takže-" "jo, to už si říkal." Otec si povzdechl. "Takže půjdeš tady s...Haltem do Araluenu, tam strávíš tolik času kolik uzná za vhodné , a pak se buď vrátíš, nebo si trůn vezme tvůj bratr Sean." Sean měl všechny atributy, co by měl mít král. Vím jistě, že otec si tajně přeje, aby trůn zdědil on.

Vrhla jsem pohled na toho Halta. Pořád mu nebylo vidět do obličeje, ani jsem ho neslyšela promluvit. teda až do teď. "vyrážíme za 12 hodin. Sbal si hlavně věci na táboření." Měl zvláštní přízvuk, jakoby araluensky, ale i tak to bylo takové...původní. Jen jsem přikývla a zase vyšla do svého pokoje.

Vyjela jsem z prány na klisně jménem Melody. Halt jel na zvláštním koníkovi soudkovité postavy. Skoro jako pony, pomyslela jsem si. Avšak, jak jsem posléze zjistila, má téměř nadpřirozenou výdrž. Za celou cestu jsme vlastně nepromluvili. Až když se smrákalo, Halt řekl prosté: "Tady postavíme tábor." Zvedla jsem hlavu a přikývla. Odvedli jsme koně na menší palouk. Já Melody uvázala, Halt jen opatrně smotal otěže. Pak jsme zapálili oheň a postavili malé stany pro jednoho. Halt pak uvařil výborně vonící dušené maso. Když jsme dojedli, napadla mě otázka. "Halte..?" Halt něco zabručel, což jsem si vzala jako pobídku a pokračovala. "Budeme držet hlídky?" Halt zvedl hlavu a podíval se mi do očí. "Chceš riskovat přepadnutí?" zavrtěla jsem hlavou. "Výborně. Vzbuď mě za 2 hodiny." Jen jsem na něj zírala. On však nevypadal na smlouvání. Povzdechla jsem si a poodešla jsem so malého křoviska zhruba 10 stop od ohně. nemá smysl na sebe ukazovat, jestli mám hlídat.

V noci jsme se několikrát prostřídali a ráno před úsvitem zase vyrazili. Kolem poledne jsme dorazili do malého přístavního městečka, ze kterého jsme měli na lodi přeplout až do Araluenu. Cestou do přístavu jsme se stavili v krčmě a pořádně se najedli. 

"Hmmmm...Takže chcete na mojí lodi až do Araluenu, říkate?" Halt přikývl. Když jsme předtím projížděli cestou do městečka, řekl mi, že bude lepší, když se nerozkřikne že někdo viděl princeznu s nějakým ošuntělým bojovníkem. Když tak o tom přemýšlím, ještě pořád jsem neviděla jeho obličej... Ze zamyšlení mě vytrhl lodníkův hlas. "To bude 20 Hibernsých koron." Halt ne něj vrhl temný pohled zpoza kapuce. "Zaplatím 10." "17." odpověděl hned lodník. "12" přihodil Halt. "Platí." oba muži si potřásli rukama a Halt zaplatil. "Tudy, přátelé." Lodník ukázal na molo vedoucí do lodi. Samozřejmě, blýsklo mi hlavou, že teď jsme kamarádi. Vešla jsem na větší loď a uložila si zavazadla do malé kabiny v podpalubí. 

Tak, tady to ukončím. Doufám, že se vám moje slátanina zalíbí. Jestli se vám příběh líbí, nebojte se dát ten hlas, moc si toho vážím. Ještě bych se chtěla omluvit za případné pravopisné chyby

S váma se loučí

                             RealyBadGamer :D

607 slov.

korektura:

Probudil mě velice známý, lehce pisklavý hlas: „Vaše Veličenstvo, chce vás král!". Převalila jsem se a vrhla pohled na svojí služebnou. "Děkuji, Pražituro, hned jsem tam." Pražitura se uklonila a odešla. Povzdechla jsem si. „Zajímalo by mě, co chce tentokrát." S otcem, králem Clonmelu Ferrisem, moc dobře nevycházím. „Otče," řekla jsem „co potřebuješ?" Stála jsem ve velkém trůnním sále. Naproti velkému vchodu byl veliký zdobený trůn, na kterém seděl můj otec. Kolem byla spousta místa, kde se mohli shromažďovat lidé při soudech a dalších úřednostech. Dnes tu však byl člověk jen jeden. Měl na sobě zvláštní šedozelenou pláštěnku s kapucí sahající až do obličeje. 

Z úvah mě vytrhl otcův hlas: „Rio, vím, jak moc nesnášíš palác a všechno kolem něj-" ušklíbla jsem se. „Další vychovatel? Tati, už bys měl vědět, že když něco nechci, tak to nezměníš." Otec se na mě podíval se zdviženým obočím. Zmlkla jsem a potřásla hlavou. „Nesnášíš palác, takže-" „Jo, to už si říkal." Otec si povzdechl. „Takže půjdeš tady s... Haltem do Araluenu, tam strávíš tolik času, kolik uzná za vhodné, a pak se buď vrátíš, nebo si trůn vezme tvůj bratr Sean." Sean měl všechny atributy, co by měl mít král. Vím jistě, že otec si tajně přeje, aby trůn zdědil on. Vrhla jsem pohled na toho Halta. Pořád mu nebylo vidět do obličeje, ani jsem ho neslyšela promluvit. Teda až do teď. „Vyrážíme za 12 hodin. Sbal si hlavně věci na táboření." Měl zvláštní přízvuk, jakoby araluensky, ale i tak to bylo takové... původní. Jen jsem přikývla a zase vyšla do svého pokoje.

Vyjela jsem z prány na klisně jménem Melody. Halt jel na zvláštním koníkovi soudkovité postavy. Skoro jako pony, pomyslela jsem si. Avšak, jak jsem posléze zjistila, má téměř nadpřirozenou výdrž. Za celou cestu jsme vlastně nepromluvili. Až když se smrákalo, Halt řekl prosté: „Tady postavíme tábor." Zvedla jsem hlavu a přikývla. Odvedli jsme koně na menší palouk. Já Melody uvázala, Halt jen opatrně smotal otěže. Pak jsme zapálili oheň a postavili malé stany pro jednoho. Halt pak uvařil výborně vonící dušené maso. Když jsme dojedli, napadla mě otázka. „Halte...?" Halt něco zabručel, což jsem si vzala jako pobídku a pokračovala. „Budeme držet hlídky?" Halt zvedl hlavu a podíval se mi do očí. „Chceš riskovat přepadnutí?" zavrtěla jsem hlavou. „Výborně. Vzbuď mě za 2 hodiny." Jen jsem na něj zírala. On však nevypadal na smlouvání. Povzdechla jsem si a poodešla jsem do malého křoviska zhruba 10 stop od ohně. Nemá smysl na sebe ukazovat, jestli mám hlídat.„Hmmmm... Takže chcete na mojí lodi až do Araluenu, říkate?" Halt přikývl. Když jsme předtím projížděli cestou do městečka, řekl mi, že bude lepší, když se nerozkřikne, že někdo viděl princeznu s nějakým ošuntělým bojovníkem. Když tak o tom přemýšlím, ještě pořád jsem neviděla jeho obličej... Ze zamyšlení mě vytrhl lodníkův hlas. „To bude 20 Hibernských koron." Halt na něj vrhl temný pohled zpoza kapuce. „Zaplatím 10." „17." odpověděl hned lodník. „12" přihodil Halt. "Platí." oba muži si potřásli rukama a Halt zaplatil. „Tudy, přátelé." Lodník ukázal na molo vedoucí do lodi. Samozřejmě, blýsklo mi hlavou, že teď jsme kamarádi. Vešla jsem na větší loď a uložila si zavazadla do malé kabiny v podpalubí.

Tak, tady to ukončím. Doufám, že se vám moje slátanina zalíbí. Jestli se vám příběh líbí, nebojte se dát ten hlas, moc si toho vážím. Ještě bych se chtěla omluvit za případné pravopisné chyby. S vámi se loučí RBG