REBELIOUS FURY

Azur a Asmar

Fury nesnášela fiaty. 
Nebylo to jen proto, že je musela opravovat nejčastěji. Ne, ona je nesnášela celkově. 
Když odvezla ducato k zákazníkovi, byla celá šťastná, že vypadla z dusné kabiny, kam se někudy prodral smrad nezdravě modrého čmoudu vycházejícího z výfuku. 
Z kabiny, kde nefungovala klimatizace, chybělo těsnění na dveřích - z jízdy div málem neohluchla - a u řidiče nešlo stáhnout okénko. 
Hlavně že nacpal prachy do karosérie, ale to že mu motor žere olej, ho nezajímá! 
Lamentovala Fury ve své mysli, zatímco si v rukou zběžně přepočítávala peníze. Její zákazník - tlustý, umaštěný, rádoby podnikatel a majitel skromné půjčovny dodávek - se šklebil od chvíle, kdy mu řekla kolik si bude účtovat. 
Co čekal? Jiný servis by chtěl minimálně dvakrát tolik!
Fury schovala peníze do kapsy montérek a zpocená záda jí ofoukl lehký větřík. 
,,Je to všechno?" Zeptal se mrzoutsky tlusťoch. Ani nepochválil její práci, ostatně stejně jako vždycky, když pro něj něco dělala. 
Fury přimhouřila oči před ostrým sluncem pařící na parkoviště, které se rozléhalo na kopečku hned vedle zpola vyschlé široké řeky protékající napříč státem. Část patřila k lázním Eugenie kousek odtud, ale zbytek byl veřejně dostupný.
,,Jo to je všechno," potvrdila a schovala prachy do kapsy. Tlusťochův mlsný pohled je sledoval do poslední chvíle. 
,,Nashle," zabručel, nasedl a odjel.
Fury se za ním dívala a uvažovala, jak je možné, že mu byznys jede jako po másle, když jsou jeho dodávky v tak zuboženém stavu.
Zakroutila hlavou. To nebyl její problém.
Fury se svižným krokem vydala zpět domů, ke svému pozemku, který se nacházel pouhý dva kilometry od parkoviště.
Kolem silnice vedl chodník přes most nad řekou, stáčel se podél druhého břehu olemovaného zahrádkami, nad nimiž se zvedaly dva zalesněné špičaté kopce. 
Fury jim říkala Azur a Asmar*, světlé a tmavé dvojče, na němž se kupily smrky a borovice v barvě nejtmavší zeleni. 
Kopec - Azur -  z východní pravé strany, byl porostlý listnáči, a v jeho stráni, skryté za korunami stromů, se nacházel trvalý travní porost o rozloze dva a půl tisíce metrů čtverečních. 
Furyin domov. 

Když sešla ze silnice křižující les mezi Azurem a Asmarem, přivítala ji stará prašná cesta klikatící se kamsi mezi statné kmeny stromů. 
Záda měla zlitá potem a zalitovala, že nepožádala Lucase, aby jí pomohl stáhnout ducato k tlustoprdovi. Vždy to šlo lépe, když na to byli dva řidiči - alespoň se pak nemusela na pokraji sil trmácet zpátky. 
Kolikrát uvažovala, že prostě řekne zákazníkům, aby si pro auto došli, nebo dojeli na plácek, před její zahradou, ale to by se příliš prozradila. 
Nestála o to, aby se jí kvůli její lenosti, pověsili na paty úřady. Ne - parkoviště u lázní Eugenie, bylo dostatečně vzdálené, na to aby se dokázala udržet v kondici stejně jako v bezpečí.
Fury zvedla hlavu, když jí po tváři začaly přejíždět stíny mohutných velikánů tyčících se nad ní. 
Slunečnou oblohu schoval koberec utkaný z rudých, oranžových a hnědých listů, a Fury napadlo, že její vlasy musí s takovou škálou barev naprosto splývat. 
Zachmuřila se při vzpomínce na Serpentovi vlasy. Měl je na chlup stejné jako ona, přestože nikoho takového nikdy nepotkala. Poněkud jí to znepokojovalo. Určitě je měl jen nabarvený, uklidňovala se a přidala do kroku, když si uvědomila, že si bude ještě muset opatřit nový šatník. 
Už z dálky slyšela štěkot, který ji však přiměl se usmát i přes rozmrzelost, již cítila v kostech, jako její děda artrózu v kloubech.
Co si o sobě sakra Serpent myslel, že jim přikazoval, co smí nosit a co ne? 
Fury prošla posledních pár ostrých zatáček než se jí před očima zjevil malý parkovací plácek a na něm jediný přístřešek, který s dědou kdysi dávno ztloukla, pod nímž odpočíval Zelenáč - její T3. 
Kolem rostlo samé trnité křoví a ovocné zdivočelé stromy. Před třiceti lety tu bývaly sady učňů zahradní školy, ale nyní byly pouhou minulostí. Zůstala tu jen ta cesta a stromy, které sice plodily, ale jablka, švestky ani hrušky se nedaly jíst. Nedozrávaly, padaly na zem předčasně, bez řádného omlazování stromů pouze krmili divočáky, jimiž se to tu jen hemžilo. 
Fury by ty stromy dávno vykácela, kdyby nesloužily jako součást krytí. 
Za pláckem se rozléhal rezivý pletivový plot obrostlý lískami, divokou růží, šípkovými keři a olší, podél něhož sem a tam běhaly dvě štěkající vlkošedé šmouhy. 
Fury poplácala Zelenáče po kapotě, a dvěma dlouhými kroky přiskočila k dvoukřídlé bráně, aby odemkla visací zámek, a tak vypustila katastrofu v podobě jejích dvou chlupatých lásek. 
,,Cyro, Orione, k noze!" 
Oba čtyřletí vlčáci byli tak radostí bez sebe, že Furyin příkaz ignorovali, skákali, dloubali do ní čumákem a kňučeli o sto šest. 
Stejné to bylo pokaždé, když odešla. I kdyby jen na pět minut, její psi jí vždy přivítali, jak se sluší a patří. 
Život bez psa, není život. Srát na lidi, pes má radost už jen z toho, že se vrátí domů, a i to mu stačí k čirému štěstí.
Fury si k nim s úsměvem přiklekla, a Orion jí málem vyrazil zuby, když jí začal zprudka olizovat obličej, zatímco se Cyra dobývala k ní do klína, tak urputně, že si Fury sedla na zadek přímo do rozmačkaného divokého ovocného kompotu. 
Hned se jí z mysli vymazaly všechny chmury. Nechala se mazlit od pejsků, a trvalo to dobrých deset minut, než jí dovolili vstát ze země, stále však rozjančeně pobíhali sem a tam, a do toho poskakovali jako kobyly.
Fury prošla bránou a pokaždé se u toho cítila, jako kdyby vstoupila do jiného světa - do světa nepoznamenaného lidmi, do světa, kam nikdo jiný nikdy nevkročil. 
Zelená svěží tráva protkaná mechovím, lučními květinami a bylinami, nebyla žádným vymazleným, anglickým trávníkem, který striktně udržoval její otec v jejím bývalém domově. Zrovna tak divoké malinovníky, ostružiníky, josty, angrešty a volně rozpínající se vinná réva rozhodně nebyly okrasnou záležitostí. 
Na jejím pozemku mělo vše svůj účel a první v řadě byla praktičnost, tudíž ani rezavá a na několikrát záplatovaná velká plechová garáž hned vedle brány, nebyla vzorem okázalosti. Furyina dílna - dříve patřila jejímu učiteli a dědečkovi - neměla žádná okna, pouze výklopná vrata a na první pohled by nikdo neřekl, že právě zde se dějou všechny ty zázraky, jimiž dávala do kupy staré vraky. 
Teď když byla dílna po dlouhé době prázdná, by tam měla Fury uklidit prach, zbytky rzi a tmelu, a možná by to udělala rovnou, kdyby jí nečekal ten pošahaný nákup oblečení. 
Zbytečnost, pomyslela si s jistou dávkou nechuti vůči čemukoliv, co by jí nutilo utrácet těžce vydřené peníze, a naštvaně prošla okolo dílny s pejsky v těsném závěsu. 
Furyin pozemek byl v lehkém svahu uprostřed lesa, a na jeho severní straně vedle statného ořešáku stála obytná chalupa, kterou rovněž postavil před dvaceti lety její děda. Nakradl vše, co nebylo přibité k zemi a stvořil z toho malý palác v podobě plechové střechy, stěn z překližky pobitou prkny a oken, která tehdy vyměnily v paneláku za novější. 
Zhluboka se nadechla - tohle byl ráj na zemi a patřil pouze jí.