Farewell

Lord Tobias se s úsměvem podíval na notový zápis. Inkoust byl stále ještě vlhký a pomalu zasychal, zatímco si Tobias protáhl prsty a spokojeně zavřel oči. Konečně složil nový kousek, se kterým se mohl pochlubit ve společnosti. V duchu viděl sám sebe u klavíru, jak hraje svou novou píseň, jak pánové uznale přikyvují, zatímco popíjejí víno ze sklenic a jak se dámy obdivně usmívají. Bylo to dokonalé.

Nestačil ani vstát od klavíru, aby se mohl odebrat ke spánku, když ho z jeho myšlenek vyrušilo zaklepání na dveře a následný vstup jeho komorníka. „Omlouvám se, že Vás ruším při práci, pane," začal, zatímco přistupoval blíž. Tobias zavrtěl hlavou a věnoval mu lehký úsměv. „To je v pořádku, už jsem hotov. A dovoluji si říct, že tenhle kousek se mi opravdu povedl." Přejel komorníka pohledem. „Ale zpět k věci, co mi takhle pozdě chcete?"

Komorník vytáhl z kapsy kabátu bílou obálku. Svíral ji v prstech a Tobiasovi se zdálo, že se mu třese ruka. Jeho tvář byla vážná a přítmí místnosti jen dodávalo sklíčenému výrazu na hloubce. Tobias na sobě nechtěl dát nic znát, ale znepokojilo ho to. Podíval se mu do očí a nízkým hlasem se zeptal: „Co se stalo?"

„Můj pane, já... Nedokážu ani říct, jak moc je mi to líto. Nedokážu tu hrůzu ani vyslovit." Komorník zavrtěl hlavou a předal Tobiasovi bílou obálku. Pak se nadechl a odpověděl na předešlou otázku. „Lady Viviane... Zemřela."

Tobias se nezmohl ani na slovo. Nebyl si jistý, jestli slyšel dobře a přál si, aby se mýlil. Jedním rychlým pohybem otevřel obálku a vytáhl z ní dopis. Nedokázal ani číst souvisle a pohledem přeskakoval po řádcích tam a zpátky, avšak pravdu, tu krutou, bolestivou, děsivou pravdu, se dozvěděl. Jeho milované Viviane se jednou pro vždy zastavilo srdce.

„N-Ne," vydechl šokovaně a ucítil, jak se mu hrudník svírá v křeči a oči se mu plní slzami. Snažil se mezi vzlyky nadechnout, což bylo v danou chvíli extrémně obtížné. V uších mu hučelo. Otázku zda má komorník zavolat lékaře, slyšel Tobias vzdáleně. Rukama si vjel do světlých vlasů a prsty si zaryl do kůže, zatímco znovu četl tu příšernou zprávu.

S hlubokým zármutkem vám oznamujeme, že dne 24.7.1855 ve věku 22 let nás po těžké horečce navždy opustila milovaná dcera, sestra, snoubenka a přítelkyně, lady Viviane Elizabeth Campbellová. Poslední rozloučení se bude konat v kapli rodiny Campbellových dne 28.7. ve 12 hodin. Jménem rodiny a přátel, hraběnka Amanda Somervillová.

Tobias měl pocit, že každou chvíli omdlí. Tohle se nemohlo stát. To nebylo možné. Přece ji skutečně nezabila horečka, nebo snad ano? Viviane se mu ve svém posledním dopise o žádné nemoci nezmínila (který však dostal před více než čtrnácti dny), byla tu snad ještě naděje vyvrátit, co stálo v psaní hraběnky Somervillové?

Prudce dosedl do křesla a skryl obličej v dlaních. Mezi svými hlasitými myšlenkami slyšel sám sebe, jak svému komorníkovi nařizuje vypravit kočár, nedbaje pozdní hodiny, aby se mohl vydat na panství mladé lady Campbellové. Nemohl pořádně dýchat, hrudník mu svírala bolestivá křeč a z očí Tobiasovi stékaly horké slzy.

Viviane, Vivi, miláčku nejdražší...

Tobiasův mozek odmítal přijmout fakt, že jeho milovaná snoubenka zemřela. Jeho srdce to však pociťovalo naplno a dávalo mu zažít ta nejstrašnější muka. A Tobiasova duše... Měl pocit, že ta zemřela ve chvíli, kdy uslyšel slova o Vivianině úmrtí. A byl to příšerný pocit. Na druhou stranu někde ve své zmatené mysli slyšel hlásek šeptající děsivou pravdu: pokud tento stav jeho tělo neunese, alespoň nebude muset dál žít v bolesti.

Jako v horečnatém snu následoval hlas komorníka oznamujícího, že kočár na něj čeká venku. I přes zamlžený pohled dokázal rozeznat tváře svého služebnictva, které se zcela jistě již dozvědělo nejnovější zprávu. Snažil se dívat do země, tu a tam se však setkal s jejich pohledem. Tvářili se sklesle a zarmouceně a nezdálo se, že by si někdo chtěl utahovat z jeho pláče. Měli pro něj pochopení.