NEVER Alone

1. kapitola

Jmenuji se Alexis Mayerová. Je mi 15 let a chodím na jazykovou školu. Asi si teď říkáte, kdo jsem... Tak já vám to povím...

Většina lidí mě nazývá Alexis, ale já mám radši jméno Alex. Je to krátké a lehce zapamatovatelné, teda aspoň pro mě. Aby jste věděli, dneska je mi konečně 15, je to úžasný pocit. Bože, musí to být asi vopruz mě poslouchat, co ?? No nevadí ^-^

Moje mamka se jmenuje Lisa. Je to milá, laskavá dáma, která toho ze života hodně ví. Pracuje jako právnička, takže žádná přednáška o slušném chování mi nikde neujde. Za to můj taťka je pohodář. Takový ten typ člověka, co ví v každé situaci poradit. A ani se nedivím, pracuje jako manažer jedný zazobaný společnosti. Jeho jméno je Daniel. Sourozence žadné nemám, a proto si spousta lidí myslí, že jsem jen děcko toho nafoukaného fotra od vedle. Celkem mě to štve, ale přece nebudu kvůli takový pitomosti, ničit taťkovu pověst skvělého manažera. Holt budu muset zatnout zuby a vydržet to.

Zavřela jsem svůj deník, ve kterém jsem něco čmárala. Teď už jen popřemýšlet o tom, kam ho schovat. Musím hlavně myslet na to, aby ho nikdo kromě mě nenašel, jinak bych se asi hanbou propadla, kdyby si ho někdo přečetl.

*Zatím ho dám pod polštář* pomyslela jsem si. Pak jsem sebou plácla na postel a otevřela dveře ke svému ráji snů. Kéž by mě mamka nechala snít dál :

"Alex, jsi tam ?" uslyšela jsem velmi mi známý hlas.

*Kde bych asi byla ?!* řekla jsem si sarkasticky a zakoulela očima.

"Jo, jasně..." odpověděla jsem v celku potichu. Neváhala a otevřela dveře dokořán.

"Ještě potišeji jsi to říct nemohla ?" zabrblala a hodila mi klíče, zřejmě od domu. Jen jsem po nich hodila očkem.

"Co potřebuješ ??" zeptala jsem se.

"Máš už úkoly ?"

"Jo mám, už docela dlouho."

"Tak jdi vynést odpadky."

"A to nemůžu nechat jako na zítra ?!" Tohle úplně zbožňuji... Když už mám konečně čas na sebe, tak přijde tohle.

"Proč ?? Můžeš to udělat teď, ne ??" Vytáhla jsem si mobil z kapsy a koukla se na hodiny. Ukazují přesně 21.48.

"Bude už deset..." zaklela jsem nahlas.

"A co jako ? Nohy ti ještě neupadly." odbyla mě s chladným výrazem na tváři.
Mě spíš odpadnou nervy. Dokáže být milá, ale někdy až dost otravná.

"Pravda... A proč to neuděláš teda sama, když to nepočká do rána ?"

"Dávej si pozor na pusu, mladá dámo. Když máš tolik energie na to, aby ses se mnou hádala, tak je jdi radši vynést." To bylo to poslední, co vypustila z úst. Dále si šla už po svém. Zle se na mě podívala, ale to už mě prakticky nezajímalo. Potom jsem jen zaslechla zabouchnutí dveří.

*Povzdech*

Snažím se uvolnit, ale jde to ztěžka. Přetočím se na záda.

"Znovu se setkáváme, pane Strope..." řekla jsem s úsměvem na tváři. Chudák, potřeboval by přemalovat. Má vybledlou žlutou barvu a je celý ošuntělý. Ale co s tím nadělám, nejsem kouzelník.

Ať se dívám, jak dlouho chci, nic se neděje. Chovám se jako malá, která marně věří na kouzla. Jemně si odfrknu. To byly časy...

"Alex, kdy to už půjdeš vynést ?!" zakřičel na mě někdo. Je jasné, že to byla moje mamka. Kdyby mluvila víc potichu, třeba by mě nevzbudila. Neochotně se natáhnu pro mobil. Rozsvítí se obrazovka a opět koukám na ty 4 obrovské číslice.

22.06... Nevím, co je horší. Jít v 10 hodin v noci ven nebo dostat hned zítra ráno výprask, že jsem něco neudělala. Obojí mi přijde zbytečné, ale vybírat si nemůžu. Svižně vstanu z postele a popadnu klíče. Obuji si své milované králiččí papučky, což mi připomíná, že bych je měla vyprat. Jak bych popsala jejich barvu ? No... Bílé jako uhlík... Divné, ale přitom pravdivé přirovnání. Vymaním se ze svého ráje snů a už běžím do kuchyně.

"Je hrozně těžké vynést pytel odpadků, co ??" zabručela mamka. Ty své komentáře by si mohla jednou mohla nechat pro sebe.

"Ale prosím tě, ty z toho naděláš divadlo." zasmál se taťka. Děkuji moc, moje záchrana.

"Divadlo ? Za to, jak nám odmlouvá, můžeš jen a jen TY !" Ach můj bože... Podle mě je to úplný chudák, ale přece... Mamka nemá dneska svůj den. V práci ji řekli, že ji možná vyhodí, protože našli mnohem talentovanější právničku. Tak hrozně bych si přála, aby byl dneska druhý apríl. To se bohužel nestane...

Mamka mezitím přistoupila ke křeslu, kde seděl taťka.

"Naše dcera je hrozně rozmazlená, měl by si s tím také něco dělat..." povzdechla si hlasitě.

"O čem to mluvíš, je to naše dcera... Chytrá, milá a samozřejmě krásná..." řekl a lípl mamce pusu na tvář. Na mě stihl jenom mrknout, ale i to mi stačí. Já tam stále stojím jako voják v poli s pitomým výrazem ve tváři.

"Drahý, myslím, že s vychvalováním naši dcery to přeháníš... Kdyby byla tak chytrá, jak si myslíš, nedostala by 4 z chemie..." nemůže už konečně přestat ? Když se mi aspoň o trochu zlepší nálada, je zase najednou zase nějak dole...

"Jedna 4 ji nezabije, ani nás..." Táta je optimista skoro v každé situaci, obdivuji ho.

"Kéž by jen jedna..." Natočila se do směru, kde jsem stála.

"Viď ?" Jen jsem se na ni přiblble usmála, na víc jsem se nezmohla.

Za celou dobu, co tu jsem, se mi ještě nepovedlo zjistit, kde jsou ty pytle odpadků. Jako na zavolanou mi je hodí k nohám. Vzdušnou čarou se vydám ke dvěřím. Když jsem vybrala správný klíč a odemkla ním, zamířila jsem k velké popelnici. Je tu kosa, úplně se mi z ní rozklepala kolena. Hlavně, aby mamce nebyla zima, jak jinak.

Když o tom tak přemýšlím, jak dlouho koukám na tu popelnici ?? Vzhledem k tomu, že necítím nohy, tak asi dlouho. Nějak zvlášť se nerozmýšlím a vyhodím prostě pytel do koše. Fuj, to je puch, co tu zdechlo ?! Mám chuť zvracet...

*Hlasité zašustění*

Co to sakra bylo ?! Hrozně mě to zajímá, ale je tu tma. Důvod, jak jsem našla popelnici je, že nám tu před domkem svítí malinké světýlko.

*Křupnutí větvičky*

Doprd*le, už na to kašlu. Stejně to nemá cenu. Jen jemně pokrčím rameny a jdu zpátky do domu.

Takže stvoření, je tady první kapitola :3 A mohu vám říct, že má slavnostně přes 1000 slov ^-^ Doufám, že se bude líbit, děkuji za každého čtenáře ♡ Komentujte a vyjádřete svůj názor :) Omlouvám se za chyby a překlepy -.-
P.S. Děkuji Jachiru, která mi trošičku pomohla :'D

☆Teddy