NEVER Alone

2. kapitola

Otevřu prudce oči. Přesto, že jsem to udělala, je tu stále tma. Je to divné, jsem přece doma, ne ?? Pokusím se tedy pohnout, ale nějak mi to nejde. Takže mám zavázané oči a svázané končetiny. Co to sakra znamená ?! Nečekala jsem dlouho a moje odpověď se dostavila sama. Strhl mi pásku, konečně jsem HO spatřila.
"Ahojky maličká, jak pak se ti spalo ?" Chtěla jsem mu odpovědět, ale nemohla jsem, něco mi bránilo k mluvení.

"Chtěla by jsi mluvit ??" na tváři mu hrál nechutně slizký výraz. Jak bych ho popsala ?? Tmavé vlasy i oči. Abych se přiznala, mám z něj trochu nahnáno. Zkuste si to představit. Probudíte se na neznámém místě a vedle vás stojí nějaký psychopat s šílenstvím v očích.

"Co kdybychom si něco zahráli ??"
*O čem to mluví ?* pomyslela si v duchu, ale zřejmě to poznal z mého výrazu.

"Hádám, že tě zajímá, o jakou hru půjde..." Začal kolem mě pomalu chodit.

"Pravidla jsou jednoduchá, já budu hrát a ty se budeš dívat..." Ze začátku mi to nedocházelo, ale po chvíli...

Vytáhl jen tak odněkud krásně červené nůžky. Přišela na mě vlna šoku. Myslím, že jsem na něj zírala pokud dlouho, protože se usmál se od ucha k uchu.

"Máš mi ale krásné vlásky..." jeho smích je dohání k šílenství, kdybych nebyla svázaná, asi bych si vytrhala vlasy sama. Koukala jsem na něj jako spadlá z višně.

"Ale zlatíčko, nemusíš se bát.. Nejdřív ti udělám krásný účes a pak si s tebou budu hrát..." *ďábelský smích* Teď mám ještě větší strach. Kdo tohohle blázna jenom zplodil ?!

"Takže, kde začneme ??" Co mám jenom dělat ?? Celou dobu tu jen okouní se svými stupidními nůžky. Nemůžu popírat, že mě tahle jedna věta neutěšila, ale přece. Stojí stále přede mnou, z masa a kostí ! Je to živá dýchající osoba !

O nějak chvíli později jsem byla ostříhaná, neviděla jsem na sebe. Ani jednou jsem se nepokusila zakřičet nebo brečet. Nemá smysl ho žádat o milost, radši si budu šetřit sil, třeba na něco přijdu a navíc, jsou to jenom vlasy, ty dorostou.

"Jsi tak roztomilá..." zasmál se ironicky v takové hlasitosti, abych to dostatečně slyšela. Bála jsem se pomyslet na to, co přijde dál... Moje očekávání se naplnilo ve skutečnost.

Otočil mě na břicho. Teď jsem mu neviděla do tváře, a ještě horší bylo, že jsem nevěděla, co udělá. Vzal nůžky, kterými mi rozstřihl tričko světle zelené barvy. Uslyšela jsem slabé cinknutí, zřejmě si odložil svůj nebezpečný nástroj. Nehtem mi přejel po zádech. Přišla další vlna šoku. *Co udělá ? Co udělá ?* tohle byla otázka, jež se mi neustále opakovala v hlavě.

Najednou jsem cítila neuvěřitelnou bolest na zádech. Štípalo to jako čert. Nevím, co to přesně bylo, ale dokážu si to představit. Rožhavenou tyčí po vás kreslí, očividně si značkuje svůj majetek, za který považuje právě mě. To hrubé zacházení. Musím snášet to mučení horkým kovem, jak se mi zarývá do kůže a spaluje mi doslova kusy masa. Mám chuť omdlít, ale mé tělo mi to jednoduše nedovolí. Když upadnu do bezvědomí, ta strašná bolest mě zase probudí. Nemůžu se už probudit ?!

Probudím se celá spocená. Ježiši, co se to právě stalo ? Co měl znamenat ten podivný sen, vypadal příliš reálně.

Bože, děsně mi třeští hlava... Odhodila jsem peřinu někam do neznáma a pomalu se vyhrabala z postele.

*Zívnutí*

Prohrábla jsem si vlasy. Jeden z jich se mi zachytil o ruku. Mastné tmavě hnědé chlupy, co mi rostou z hlavy.

Ještě chvíli se rozmýšlím, než se konečně dokopu k tomu, abych vstala. Hodím peřinu k promáčknutému polštáři a vydám se směrem ke dveřím, následně vyjdu ven z pokoje. Svůj pohled jsem upřela na dveře s nápisem "Koupelna". Otevřela jsem je a zamířila k zrcadlu.

"Jak se máš, ranní zombíku ^-^ ?" řekla jsem s posměškem v hlasu. Připadám si tak trapně. Každá holka, kterou kdy potkám, je krásnější než já. Otočím kohoutkem. Vychrstnu si studenou vodu do obličeje a znova se kouknu na svůj odraz. Vezmu si ručník, kterým si vysuším tvář. No skvěle, vypadám teď ještě hůř. Kéž bych měla čistě křišťálovou pleť, ale to je prakticky nemožné, nejsem žádná modelka. Dokončím svoji ranní hygienu a už pádím pryč. Nezbývá mi nic jiného než se vrátit do pokoje.

*Povzdech*

Je hrozný, jak jsou všichni tak nadpozemsky hezcí. Nemůžu se kvůli tomu srovnávat ani s žábou v jezírku. Ať se snažím sebevíc, nikdy mě nikdo pěkně neocenil. Ale co si stěžuji, jsem v tomhle světě přebytečná. Rodiče se starají jen o svoji práci, takže mě zasypou penězi a zbytečně se nezajímají. Jediné co kvůli tomu slýchávám je, že jsem rozmazlená.

"Co si kruci myslíš ?!" zaječel ženský hlas z kuchyně.
"Já ?! Co si spíš myslíš ty, děvko ?!" zařval na ni taťka. *Co se to děje ?* napadlo mě. Zajímá mě, proč na sebe tak křičí ? Mám o ně strach, radši se tam zajdu hned podívat. Nemám z toho moc dobrý pocit.

"Tak kde jsou ?!" řekl a bouchl silně do stolu taťka.
"Nevím, o čem to mluvíš ! A i kdybych věděla, neřekla bych ti to !" I když je mamka skvělá právnička, tak lže fakt mizerně.
"Tati, o co-" nestihla jsem to ani doříct a přiletěla mi jedna velká facka. Bolestí se mi otočila hlava. Jemně to zaštípalo, ale není to poprvé, co mě uhodil. Chytnu se za tvář a podívám se do jejich směru.

"Ty drž hubu, něco tady řešíme !" zařval a věnoval se mamce. Takový blázen. Věděla jsem, že moji rodiče nejsou tak dokonalí, jak se zdá, ale je mi to šumajs.

"Co si to dovoluješ ?! Myslíš si, že když ji uhodíš, tak se něco zlepší ?!" Bez váhání si ke mně klekla, její pohled spočinul na mé naprosto rudé tváři.

"Jdi si to zatím opláchnout, potom za tebou přijdu." Jen jsem přikývla a vzdálila se od nich.

Kašlu na nějaký make-up, tahle lekce mi bohatě stačila. V zrcadle si ještě jednou prozkoumám tvář. Není to tak hrozné, tak to nechám být.

Vrátila jsem se zpět do obýváku. Nikde nikdo. Zřejmě je to omrzelo. Ale co se zajímám. Snídani pravděpodobně nedostanu, tak na to j*bu. Přehodím si batoh přes rameno a půjdu radši do školy.

A je to tady ^-^ Další kapitola o 1000 slovech :') Doufám, že se bude líbit *.* Jsem ráda za každého nového čtenáře ♡ Komentujte a vyjádřete svůj názor :) Omlouvám se za chyby a překlepy -.-
P. S. Děkuji Jachiru za pomoc :'D

☆Teddy