Chlapci, kteří se stali součástí hvězd

Duchové lesa

2. část

Stále seděli u jezera, ale oblečení a sušší. Tomáš se opíral zády o Atreiův hrudník a vyprávěl mu o Katarině. Jediné duši, která mu návštěvy lesa nezazlívala.

Hodně se na tebe vyptává, říká, že musíš být ohromně sexy.

To teda jsem.

Najednou se však Tomáš napřímil. Položil ruku na zem a naslouchal. Většinou měl tendenci zavírat oči, nyní je však nechal otevřené. „Cítíš to?"

„Co přesně mám cítit?"

„Stádo! Jsou blízko, hodně blízko," vysvětlil Tomáš a vyskočil radostně na nohy. Koně mířili jejich směrem, každou vteřinou je zahlédnou.

„Asi ne tak blízko, když je neslyším," zamumlal Atrei, ale taky vstal. Jakmile to dořekl, země se začala třást. Dusot desítek kopyt se nesl vzduchem. Tomáš jen nadzvedl obočí a musel se přemáhat, aby nedodal: Já to říkal.

„Jestli běží sem, nejspíš se chtějí napít. Měli bychom se vzdálit."

„Ne, běží za námi." Za mnou. A vedl je Atalus.

„Jsou to divocí koně!" vyhrkl Atrei, jako by to Tomáš nechápal. „Nemůžeme jen stát a čekat, až..." Nestihl větu doříct, protože ho Tomáš chytl za ruku a pevně stiskl.

„Neublíží ti," odvětil Tomáš. Čišela z něj jistota. Mluvil jasně, ostře a nikdy se nezakoktal.

„Fajn. Když říkáš," odvětil Atrei, ale přesto zůstal ve střehu. Jeden kůň neznamená mnoho, být ušlapán stádem se však párkrát stalo. Věřil Tomášovi, proto zůstal stát na místě. A sledoval přibližující se stádo v čele s hnědákem s černou hřívou, který působil majestátně. Nešlo od něj odtrhnout oči. Atalus, vedle Černého Vlka, patřil k dalším velkým výzvám, která by otce potěšila.

Zabít Černého Vlka, ducha lesa.

Zkrotit Ataluse, stát se pánem koní.

Ulovit královského kance, objevujícího se jen jeden v roce.

Jeden z těchto úkolů ti přinese vytouženou výjimečnost. Atrei toužil po úplně jiných věcech.

A žádný úkol se Tomášovi nelíbil, bojoval proti nim. Nesmíš zabít nebo zotročit jinou živou bytost. Mnohokrát se kvůli tomu pohádali, ale ve skrytu duše Atrei cítil, že nic z toho doopravdy udělat nechce. Jenže musel. A o to to bylo horší.

Stádo zastavilo pár metrů před nimi. Někteří koně se pásli, jiní je obešli k jezeru. Působili velmi mírumilovně. Jednoho z nich, ještě hříbě, Atrei poznal. Sevřelo se mu přitom srdce.

Hnědák s černou hřívou přistoupil blíž k chlapcům. Tomáš jej pohladil po nozdrách, a pak se nečekaně obrátil na Atreie. „Tys...," začal, ale vzápětí zmlkl. Na tváři se mu rozlil vděčný úsměv. „Děkuju," vydechl.

„Děkuješ za co?"

„Žes ho nezastřelil," vysvětlil Tomáš a oba sledovali hříbě, které právě vyhazovalo zadníma nohama.

„Nemohl jsem. Kvůli tobě." Už natahoval tětivu, soustředil se. Otec s Tranem stáli za ním a nikdo se neopovážil ani dýchat.

Jenom hříbě, ale každé jídlo se počítá. Po zimě je třeba nakrmit mnoho hladových krků. Jenže Atrei nedokázal vidět potravu. Před očima se mu zjevoval obraz člověka, kterého miloval tak strašně, že ho nesměl zklamat.