Chlapci, kteří se stali součástí hvězd

Pěnkava, co znala tajemství života

3. část

Následující dny mu splývaly. Mohl to být týden stejně jako rok. Každé ráno považoval za ztracené a zatracené, ale přesto vstal a oblékl si nové rifle. Inhalátor schoval bezpečně do kapsy, aby ho měl vždy po ruce.

Ve škole, v žádné hodině, neusnul. Chodil připravený, úkoly vždy splněné. Z posledního testu dostal za jedna. Pokoušel se radovat, pokoušel se něco cítit, ale vždycky skončil u naprosté apatie.

Přál si, aby ho kdokoliv vyprovokoval. Spolužáci si ho nevšímali, Katarina zůstávala v domácí karanténě, okno do jejího pokoje stále zavřené, a táta se ponořil do ticha. Před dvěma dny přišel z práce, navlékl ortézu na bolavé koleno, na nohy si dal zbrusu nové botasky a zmizel. Hodinu a půl o něm nikdo neslyšel.

U večeře pak nic neřekl.

Odpoledne bývala nejhorší. Tomáš se zavíral v pokoji mezi čtyřmi stěnami a chtěl na nic nemyslet. Vždycky akorát myslel na všechno.

„Zvykneš si," povzbuzovala ho matka.

Jak si měl zvyknout na kus chybějícího srdce?

Vyprávěla mu příběh.

Chtěla jsem být tanečnicí. Rodiče na to neměli peníze, musela jsem se svého snu vzdát. Vím, že to bolí.

Nevěděla nic, absolutně, naprosto nic. A Tomáš měl sto chutí na ní řvát. Hloupá historka, která mu nijak nepomohla, akorát ho rozzuřila. Být v lese, dýchat, nebyl dětský, naivní sen. Nevzdával se, obětoval sám sebe. Copak to nikdo nechápal?

Musel jít do lékárny koupit novou náplň do inhalátoru, používal ho teď příliš často.

V noci ho přepadala silná nutkání. Všichni spali, ztratil by se ve tmě. Nikdo by se o nočním dobrodružství nemusel dozvědět. Dokonce ani Atrei ne. Poprosil by les, aby ho neprozradil. Mohl by se pohybovat jen u hranic, nejít dál.

Někdy se mu hlavou míhaly nebezpečné myšlenky.

Nechte mě raději umřít.

Ráno vstával, oblékl se, jedl, chodil do školy, učil se, spával a odpovídal, když se ptali. Dělal vše, co od něj očekávali. Ale smysl neviděl v ničem. A hodně to bolelo.

Najednou nedokázal přestat uvažovat nad budoucností. Co bude zítra? Za týden? A za rok? Vysoká škola mu nikdy nepřišla na mysl, nyní přišel čas, aby jednu vybral. Společně s oborem.

Co třeba ekologie? To by tě mohlo bavit.

Nesměl vstoupit do lesa, tak proč by sakra studoval ekologii? Aby si každodenně připomínal, co ztratil? Přihlásil se na ekonomii. Čísla se zdála od přírody na míle vzdálená a vůbec jim nerozuměl.

Jednou mu na okno zobákem zaklepala Pěnkava pouštní s rudohnědými křídly. Patřila ke kuriozitám lesa. V podobném podnebí se nikdy nevyskytovala, navíc se dožívala jen pěti let, ale téhle muselo být minimálně deset. Poprvé přiletěla v době, kdy Tomáš začal objevovat záhady lesa. Na delší období mizela, aby se pak vracela, když ji Tomáš potřeboval nejvíce.

Tenkrát, jak spadl a praštil se do hlavy. Při hledání pomoci pro zraněného kolouška. Jednou ji zahlédl po velké hádce s otcem. Řekli si hrozná slova a Tomáš zuřil. A teď.

Tomáš na malou chvíli přemýšlel, že zatáhne žaluzii. Každý střet s minulostí ho jen ještě víc rozrušoval. Když předstíral, když se soustředil jen na daný okamžik, dokázal něco snést. Ale Pěnkava vytrvale ťukala zobákem na okno a ani zatažené žaluzie by ji neodehnaly. Vzdávání neměla v povaze, nejspíš proto tak dlouho přežila na místě, které pro ni nebylo stvořené.