Vůbec poprvé jsem ji spatřil na pohřbu. Na pohřbu jejího muže. Seděla přesně tam, kde byste ji očekávali, v první řadě, chvějící se mladá a krásná, zahalená v záplavě černé a smutku. Vdova.
Pastva pro oči. Byla ztělesněním všeho lákavého a nedostupného, co jen kdy žena může představovat. Sledoval jsem zástup kondolujících, ať už upřímných vyjádření soustrasti či méně upřímných projevů, jak se u ní vždy jen na chviličku zastavili, jako by ji nechtěli rušit v jejím zármutku více než bylo nezbytně nutné.
Statečně a elegantně vše strpěla, přesně tak, jak se od ní očekávalo. Tehdy jsem nedokázal říct, zda její smutek byl opravdový či ne. Dnes už to vím.
Byla nádherná, ve svém smutku, zalitá nejen záplavou černé látky a závoji, ale především aurou nepřístupnosti a nedostupnosti. A vůbec to nebylo kvůli jejímu závoji, z naprosto směšného kloboučku, který jí zakrýval většinu části obličeje. Ani proto, že jí oči kryly černá tmavá a nepropustná skla slunečních brýlí.
Díval jsem se do těch skel, chtěl jsem se dozvědět barvu jejích očí, ale přes ta skla jsem nezahlédl nic, jen černou tmu a občasný záblesk slunce, které se to odpoledne nakonec přece jen rozhodlo ukázat.
Nejsem si jistý, zda mě přitahovala víc tím, jak vypadala nebo tím, co představovala.
Když mě Dmitri svěřil tento úkol, nebyl jsem nadšený. Ani trochu.
Oznámil mi to jako fakt a já stvrdil svůj souhlas krátkým přikývnutím. Svůj názor jsem si nechal pro sebe. Dmitri nebyl člověk, kterému byste cokoli mohli odmítnout. Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem nic nenamítal. Stačil mi jeho lehce pokřivený úsměv. V tu chvíli mě měl. Byl jsem zvědavý. Jeho úkoly měly vždy něco do sebe.
Jenže tentokrát se mi to vůbec nehodilo, to bych si alespoň namlouval, pokud bych nebyl upřímný sám k sobě. Jenže já byl. Ještě jsem se neaklimatizoval z poslední práce. Takže ne, nebyl jsem z toho dvakrát nadšený.
Svůj názor jsem změnil, jakmile jsem ji spatřil. Byla nádherná, ale o to nešlo. Na světě existuje mnoho krásných žen. Ale ona....Představovala výzvu.
Vdovy požívají nebývalé úcty a přízně v každém věku. A pokud vypadají jako ona, jsou magnetem pro všechny muže v okolí. Muži mají tendenci je buď zpovzdálí uctívat anebo obletovat. Nabízet svoji většinou nechtěnou a trapnou pomoc, která nebývá často vyslyšena.
Je jasné, že veškeré snažení je hnáno něčím primitivním. Touhou. Potřebou. Chtíčem.
A každému, kdo viděl to, co já, to bylo jasné.
Každý při pohledu na ni pocítit zvláštní druh chvění. A touha a potřeba nárokovat si tuto ženu zaplanula v očích mnoha mužů. O to tu šlo. Touhu vymazat jí jejího mrtvého muže ze vzpomínek vlastním tělem, byla v každém z nás. Každý chlap to tak odjakživa měl. Ale o tom se nemluvilo, samozřejmě.
Pravidla slušnosti a etiketa? K čertu s tím, co se sluší a patří. Slušnost vám nezahřeje postel. Slušnost vám nedá nejlepší sex vašeho života.
A rozhodně nehledejte etiketu nebo slušnost v tom, co jí a co s ní chcete dělat.
ČTEŠ
Dluh, který jsem zdědila
Romance-Poprvé jsem ji viděl na pohřbu. Jejího manžela. Okamžitě jsem ji chtěl. Neporušuji svoje pravidla. Nikdy. Práci zásadně nemíchám se sexem. A ona byla má práce. -Toužit po něm bylo zlé. Z mnoha důvodů. Prožít si s ním románek, znamenalo, že "svět" m...
