Depresivní básničky

I

Život je těžký
Bohu dík za to,
Není vždy barevný
Nedá ti zlato.

Z obvyklých myšlenek
Strmého typu,
Neberu otázky
A vrhnu se do stereotypu.

Nepadám z výšky,
Do moří ztracených,
Ale tíží mě viny
Těch pocitů neznámých.

Co se usídlily tam
Kde jsem tušila srdce,
Však útěchy plané
Zní vždycky tak sladce.

Když dávají na jevo
Bytí své tady,
Tak odkládám do moří
Všechny své vady.

Tak kolik jich odložit ještě smím
Vždyť nejsem dokonalá,
Tím se netajím,
Ač je to chyba neskonalá.

Kolik kroků do propasti moří
Chybí mi ještě,
Než se hráze zboří
Ničí se padají a cvaknou jak kleště.

Ten zámek co pod rouškou tajemství
Pod stůl spad,
Co neznám
Bude jednou tvořit sad.

Mezi stromy se budou procházet lidé
Neruším
Netuším
Co z nich zbyde?