My Scary House...! [Dokončeno!]

13

DŮLEŽITÉ!: Děkuju těm co čtou můj příběh a doufám že se líbí a chci vám říct že tohle je poslední díl tak děkuju za podporu a plánuji psát pokračování pokud chcete tak mi dejte vědět jestli mám nebo ne :).

Skoro mi to vyrazilo dech. Nevěděla jsem co dělat jestli mám utíkat zpátky nebo jít dál. V té chodbě byli na zdi dlaždičky. Ty dlaždice se odtrhávaly ze stěn ze stropu i z podlahy sami od sebe. Jako nějaká neviditelná síla. A všechny vytržené dlaždice odlétaly mě neznámo kam. Ještě chvíli jsem se rozhodovala co mám dělat ale potom jsem uslyšela hlasy dozorčí jak něco křičí ale nerozuměla jsem co. Hned jsem měla jasno- musím jít dál a schovat se. Šla jsem za dlaždicemi i když jsem věděla že to není dobře.

Chodba byla dlouhá a ta cesta mi připadala až nekonečná. Někde byla tma že nebylo vidět na krok a někde zase světlo že jsem musela přivřít očí protože to světlo bylo až oslepující.

Konečně jsem došla snad k jediným dveřím co tady byli. Byli trochu pootevřené a to hlavně asi proto že tam mířili ty dlaždice. Opatrně jsem nakoukla dovnitř a v tu chvíli mi to úplně vyrazilo dech. Jen jsem tam stála s otevřenou pusou a skoro nedýchala. Už vím kde byla tak dlouho a proč mi neprudila život. Místnost byla velká a kulatá. Uprostřed stálo nebo spíše operovali sedm duchů jeden veprostřed a ostatní kolem něj. Kolem nich poletovali dokola dlaždice a kolem toho všeho bylo asi sto dalších duchů. Myslela jsem že asi omdlím ale musela jsem zůstat potichu aby si mě nevšimli. I nadále jsem se snažila moc nedýchat ale moc to z toho šoku nešlo ale později začalo těch šest kolem toho jednoho něco říkat asi nějaké zaklínadlo.
,,Lavisila labladami kamasil"řekl první
,,Lisamak imadalbal alisival" zajíček další a takhle se vystřídali všichni a zapomněla jsem zmínit že ten duch ve prostřed ona. Pozorně je všechny poslouchala a kolem nich leželi svítčky kterých jsem si nevšimla dokud se nezačali sami zapalovat. Ona je zapalovala. Zvedla ruku u jedné z nich a ta se zapálila a tak učinila i u dalších. Všech šest zapálila a řekla taky nějakou patlaninu který jsem rozumněla ještě hůř než před tím. Najednou se začala celá země třást a všichni i s dlaždicemi od ní odstoupili. Začalo nad ní svítit oslepující světlo a ona padla k zemi. Až světlo ustalo tak ona vstala. Vypadala jinak. Taková trochu hmotnější ale né úplně. Měla novou moc. Byla silnější.
,,Ale ale Clariso. Nepřišla tě navštívit kamarádka? A jak že se jmenuje?" řekl někdo koho neznám. Ale to je asi samozřejmý. Přiblížil se ke mně ale já začala couvat.
,,Terezko Terezko. Mě se bát nemusíš. To spíš Clarisi. Je mocnější a mnohem připravenější tě zabít." cože?! Jak jako zabít?! Chtěla jsem se zeptat ale nedokázala jsem vyslovit nic.
,,Clar pojď sem!"
,,Ano? " odpověděla a přišla k nám
,,Zab jí. Slyšela moc! "
,,Jako teď?"
,,Hned!" už křičel.
,,,Dobře" odpověděla smutně a podívala se do země jakoby jí to bylo líto. Přistoupila ke mně co nejblíž a udělala to co jsem stoprocentně nečekala. Naznačila rty budeš mi chybět
Nadzvedla ruce nad nás obě a zatáhla s nimi prudce dozadu a já pocítila v hrudníku tu největší bolest co jsem kdy cítila a zajačela jsem bolestí tak nahlas že to mohla slyšet celá Praha. Potom jsem už nic necítila. Jen jsem padla k zemi. Nic jsem neviděla ani necítila a ani neslyšela ani to světlo na konci tunelu tam nebylo jak někdo tvrdí. Ani můj celý život. Jenom černo. A to jsem už věděla že je KONEC.

Děkuju těm co to četli a jestli chcete pokračování tak pište. :)