Letní tábor [POZASTAVENO]

|28-You're being overly nice..|

„Na shledanou, a děkuju." Pozdravila jsem ošetřovatelku při odchodu.

„D-dave? Co ty tady děláš?" Udiveně jsem zírala na Dava sedícího na židli na které ještě před chvílí posedával Alex.

„Ale, dozvěděl jsem se že v tom lese to nedopadlo moc dobře a máš něco s nohou.
Tak jsem tady abych se přesvědčil že nejde o nic vážného."

„Aha, to mě celkem překvapuje, ale můžu tě ujistit že nic velkého to není. Jen nemůžu den, možná dva podle toho jak mi bude, hrát hry a mám co nejvíc odpočívat aby se ta noha moc nenamáhala."

„Tak to jsem rád." Oddechl si a zvedl se ze židle. Popošel blíž ke mně a bez dalších slov mě obejmul.
Zaskočilo mě to ale nebránila jsem se. Obětí jsem mu vrátila a když jsme se od sebe odtáhli usmála se na něho.
Společně jsme opustili místnost a každý zamířil ke své chatce.

Teprve když jsem brala za kliku u dveří jsem si vzpomněla na Alexe, jenže se mi za ním už nechtělo chodit a tak jsem se rozhodla že mu napíšu SMS a podrobnosti mu řeknu ráno u snídaně.

O deset minut později jsem se společně se Sarah vydala do umýváren, abych ze sebe smyla všechny mé starosti.
Když jsem se chystala k čištění zubů, Sarah na mě snad poprvé za celou dobu promluvila.
„Kate? Mohu se tě na něco zeptat?"
„Jistě."
„Mrzí tě to ohledně Beth?" Špitla.
„Hm, popravdě jsem nad tím ještě moc nepřemýšlela, ale když se tak zamyslím.
Tak ano, samozřejmě že je mi to líto, protože se známe už takovou dobu a jenom kvůli táboru který stejně brzo skončí, muselo skončit i naše přátelství. Ptáš se kvůli Am, že?"

Usmála se na mě. „Jo, protože to cítím úplně stejně jako ty. Nechci být na Beth zlá, nebo ji nějak urazit, ale přiznejme si že kdyby sem nepřijela, nic z toho by se nestalo. Já bych se dál bavila s Am, a ty by jsi se stále přátelila se svojí, teď už bývalou nejlepší kamarádkou, Beth."

Její slova mi zněla v uších ještě dlouhou dobu po našem rozhovoru. 'Teď už bývalou, nejlepší kamarádkou.'

„Myslím že máš pravdu, Sarah. Mrzí mě co se stalo, nejen mně s Beth, ale i tobě s Am. Na začátku tábora jsem ani nepomyslela na to že by jsem se tady s Beth mohla přestat bavit, právě naopak mi přišlo jako skvělý nápad, mít tu někoho koho znám. Teď se bojím že i kdyby jsme se znovu začaly bavit, nikdy by to už nebylo stejné jako kdysi."

-

Téhož večera, kdy celá chatka kromě mě spokojeně oddychovala, jsem se pořád převalovala z boku na ten druhý, a nemohla usnout.
Musela jsem přemýšlet nad tím, proč se najednou Alex s Davem chovají tak přátelsky a mile, a také nad rozhovorem který jsem v umývárnách vedla se Sarah.
Když jsme spolu mluvily, jakoby se najednou úplně změnila.
Pokaždé když se jí na něco vedoucí ptali, působila tiše, a většinou jen pokývala hlavou nebo odpověděla krátkou odpovědí v podobě slov „Ano. Ne. Nevím. Možná.", ale když mluvila se mnou připadalo mi jako bychom byly dlouholeté kamarádky, vedoucí spolu úplně běžný dialog.

Minimálně tři hodiny jsem zírala do stropu a snažila se utišit své myšlenky.
Pak se nade mnou bůh zřejmě slitoval, a dopřál mi ty zbylé dvě hodiny spánku které zbývaly do budíku.

-

„Vstávat! Notak, vstávejte!" Vzbudila jsem se za hlasitého křiku. Posadila jsem se na posteli a promnula si oči.
Když si opět přivykli na denní světlo, rozhlédla jsem se po chatce a zjistila že dnešní budíček měla na starost Jessica.
Kdo jiný taky, v den kdy spánek potřebuju víc než cokoliv jiného, mě s hlasitými výkřiky budí má nepřítelkyně.

Chtěla jsem se vydat na snídani, ale v tom jsem dostala nápad.
„Sarah? Zrovna se mám sejít s Paige aby jsme mohly jít společně na snídani, a napadlo mě že by jsi se k nám možná chtěla přidat?"

Věnovala mi úsměv. „Moc ráda."
Společně jsme se vydaly k houpačkám, kde jsme se sešly s Paige a všechny tři zamířily na snídani.

„Já ti tak závidím, že dnes nemusíš hrát žádné hry." Povzdechla si Paige když jsme procházely kolem chatek které obývali kluci.

„Souhlasím, navíc mě bolí nohy ještě z té včerejší bojovky." Přitakala Sarah.

„Naprosto vám rozumím, jenže si myslím že já na tom nejsem o moc líp, přeci jenom ten kotník stále bolí, a řeknu vám mám pocit jako by mi měl každou chvíli upadnout." Sarah s Paige se zasmály a dále si už ani jedna nestěžovaly.

Jen co všichni dorazili nás vedoucí poprosili aby jsme po tom, co se nasnídáme neopouštěli místnost protože nám prý oznámí výsledky ze včerejška.

„Když se tak rozhlédnu, zdá se mi že už všichni pomalu dojídáte, a tak nám nic nebrání v tom se vrhnout na samotné vyhlášení." Prohlásil John, a hlavou kývl na Tracy (Což je mimochodem jedna z vedoucích, ale protože jich je tady tolik radši vám to vždycky připomenu) a ta hlasitě zapískala na píšťalku na provázku, kterou měla uvázanou kolem krku, čímž si získala pozornost všech přítomných.

„Dobrá tak tedy, nejrychlejší čas z nejmladší kategorie 7-10 let, měly dvě účastnice, týmu číslo 5., Cleo a Lucy, které se pochopitelně pohybovaly po kratší cestě s časem 16 minut a 53 sekund.
Dále nejrychlejší čas z o trochu starší kategorie 11-13 let..." A tak dále a tak dále.
Jelikož si myslím že tyhle mladší kategorie jsou jak pro mě, tak i pro vás celkem nepodstatné, přesunem se tedy rovnou k té mojí.

„V kategorii 14-15 let dosáhla nejrychlejšího času dvojice z týmu..14." Zatajil se mi dech.
I když bylo nad slunce jasné, že touto výtěžnou dvojicí rozhodně nebudeme já s Alexem, potěšilo mě že to bude někdo od nás z týmu.

„Této dvojici trvala cesta 15 minut a 16 sekund, a tou je... Tyler a Paige!"
Paige která stála vedle mě nadšením vyskočila do vzduchu a pak obejmula Tylera.

„No věřila bys tomu?! Já s Tylerem že jsme vyhráli? Nemůžu tomu uvěřit!" Otočila se na mě a nepřestávala se usmívat.
„Moc vám to přeju, zajímalo by mě co bude vaše odměna."
„Mě taky!" Opět vyskočila do vzduchu čímž na sebe upoutala pozornost.
Zbylé výsledky už jsem nepochytila, protože Paige neustále opakovala jak tomu nemůže uvěřit, protože nikdy předtím ještě nic nevyhrála.

„Škoda že jsme to nevyhráli, ale Paige s Tylerem to fakt přeju." V jídelně jsme už zůstali jen já s Alexem, a pár děcek. Vedoucí někam odvedli všechny co vyhráli, a ostatní se zřejmě odebrali do svých chatek.

„Tojo, ale kvůli mému zranění bylo dost nepravděpodobné že vyhrajeme. Přeci jenom jsi mě půlku cesty nesl, za což ti ještě jednou děkuju." Usmála jsem se na něj.

„Není za co." Oplatil mi úsměv a podržel mi dveře když jsem opouštěla jídelnu.
Mávnutím ruky jsem se s ním rozloučila a vydala se do mé chatky.