Letní tábor [POZASTAVENO]

|29- You stupid simulant|

„Panebože já se tak těším!" Radovala se Paige a přitom skákala po chatce.

„Klid! Nechceš to tady doufám zbourat." Snažily jsme se jí se Sarah uklidnit ale moc nám to nešlo. Paiginy spolubydlící radši opustily chatku hned co jsme do ní my tři vstoupily.

Jako výhru dostaly všechny dvojice které zvýtězili, na dnešek tzv. "osvobození" ze všech her a aktivit které jsou na dnešek naplánované, a místo toho si mohou vybrat jestli chtějí zůstat v táboře, a celý den jen odpočívat, nebo celodenní výlet do města, kde půjdou po různých obchodech a pokud jim zbyde čas, zřejmě zajdou i do místního vnitřního bazénu, který připomíná spíše hlučný aquapark než místo kam si jdete odpočinout a v klidu si zaplavat.
Paige včetně ostatních výherců si samozřejmě vybrala výlet.

„Bože já vám tak závidím!," stěžovala si Sarah, „Paige bude celý den lítat po obchodech, a Kate zase bude moct celý den odpočívat v chatce zatímco já budu nucena sportovat."

„Ale třeba to nebude tak hrozný." Povzbuzování mi nikdy moc nešlo. Sarah si jen povzdechla a s pozdravem vyšla z chatky připravit se na první hru.
Paige za necelých pět minut také odešla, a tak jsem se odebrala do své chatky.

„Ťuk, ťuk. Mohu dál?" Ozvalo se za dveřmi které se s hlasitým vrznutím otevřely.

„Sakra Dave, co tady děláš? Nemáš teď někde hrát volejbal nebo nějakou jinou hru?"
Dave se opřel o rám dveří a pobaveně mě sledoval.
„To sice mám, ale bylo mi špatně a tak mě poslali do chatky."
To zrovna, simulant jeden.
„No a co teda děláš tady?" Tázavě jsem se na něj podívala.
„Jelikož už mi je líp tak jsem byl pověřen úkolem, abych pro tebe došel a prý máme ve společenské místnosti pomoct s nějakou ruční výzdobou."
„Cože?" Vyhrkla jsem. Ruční práce mi nikdy moc nešly, vlastně mně nejde skoro nic.
„A na co jako?" Vyzvídala jsem.
„Prý se dnes večer bude konat, jak to vedoucí nazvali: „přežij v domě hrůzy pro malý"."
Nic jsem na to neřekla a následovala ho do společenské místnosti.

Pracovali jsme dvě hodiny, a mě to přestávalo bavit. Zrovna jsem pracovala na nějakým papírovým pavoukovi.
„Kdyby jsi nebyl takovej simulant, vůbec by jsme tady nemuseli být." Zašeptala jsem, spíše pro sebe. Dave mě samozřejmě slyšel a nenechal mě bez odpovědi.
„Ne, kdybych nebyl simulant musela by jsi to dělat sama, takže by ti to trvalo o mnohem déle. A navíc já, nejsem žádnej simulant. Vážně mi bylo špatně."
Úšklebek na jeho tváři prozrazoval že lže. Zřejmě se jen chtěl ulejt z dnešního programu protože byl línej.
„Stejně jseš simulant."

-

„Konečně!" Vydechla Sarah a únavou se zhroutila na postel.

Usmála jsem se na ni. „Tak co, jaké to bylo?"
Znuděně se na mě podívala. „Ani se neptej!"
Zasmála jsem se. „Hele jestli tě to alespoň trochu povzbudí, já jsem se taky nemohla celý den válet, asi tři hodiny jsem musela vyrábět nějakou výzdobu s Davem ve společenské místnosti."

„Dave, Dave.. to je ten simulant, kterému prý údajně "bylo špatně"?" Prstama naznačila uvozovky jakože tomu nevěří.

„Jop. Taky jsem to říkala." Zasmály jsme se.

-

Po večeři se k nám do chatky přihnala Paige oběšená nákupníma taškama, s nakažlivě dobrou náladou.
„Ale, tady někdo nebude mít až do konce tábora peníze?" Zasmála jsem se a nevěřícně ji pozorovala při vyndávání snad celého obchoďáku z tašek.

Zářivě se na mě usmála. „Neboj, taky jsem vám něco koupila. A ne, NECHCI za to peníze." Zdůraznila slovo nechci a podala mi dva kusy oblečení,- černý crop-top, a nádherné světle růžové letní šaty, překvapivě mojí velikosti.

„To jsou ty nejhezčí šaty které jsem kdy viděla!" Jásala jsem a obejmula ji. „Děkuju!" Poděkovala jsem za oblečení, a nabídla jí alespoň polovinu ceny, kolik oblečení stálo, což s vražedným pohledem odmítla.

Sarah věnovala také černý crop-top, a stejné šaty jako mně akorát ve světlé, fialové barvě.
Všimla jsem si že stejný crop-top jako dala mně i Sarah, měla na sobě i ona. Zřejmě si všimla jak si jí prohlížím, a prohlásila: „MAT-CHING!" Všechny tři jsme se obejmuly.
Vypadá to že s námi teď Sarah bude celkem často.
Tak nějak se k nám připletla. Tedy ne že by mi to vadilo, to samozřejmě ne, je to skvělá holka.

O necelou hodinu později pro mě přišel Dave s tím že musíme pomáhat při té akci na kterou jsme v odpoledne vyráběli ty ozdoby, protože se nenašel ani jeden dobrovolník.

Tím musíme pomáhat - myslel jen mě a jeho. Prý jsme s tím už tak nějak obeznámeni když jsme dnes dělali tu výzdobu.

Celkem mě naštvalo že si na pomoc nepovolali ještě někoho jiného, přeci jenom holky taky nemají nic na práci.
Otráveně jsem zaklapla knížku a vydala se pomáhat jako "dobrovolnice".

Nebylo to nic velkého, jen se v místnosti zhasnulo, a protože už se stmívalo byla zde úplná tma. Jediné světlo které místnost ozařovalo, vycházelo z malých luceren rozmístěných různě po podlaze.

Vedoucí se převlékli do kostýmů, a celou podlahu pokryli žíněnkami, aby děcka která zakopnou o překážky, které jako náhodou budou stát přímo v cestě, spadly do měkkého.

Také jsme se s Davem museli převléknout do kostýmů, stejně tak jako vedoucí a měli za úkol strašit děti.

Po dvou hodinách nás konečně propustili.

„Ještě se mi nechce zpátky do chatky. Nechceš se jít někam projít?" Otázal se mě Dave když jsme se za doprovodu sovýho houkání pomalu blížili k jeho chatce.
„Klidně." Souhlasím a automaticky se vydám k lesíku.

Došli jsme k jezeru a posadili se na lavičku.
„Hele, musím si odskočit.." Ozve se najednou Davův tichý hlas.

„A kam?" Nechápu, ale pak mi to dojde.
„Ježiši promiň! Jo jasně klidně jdi, počkám tu." Usměji se i když mi je jasné že to nemohl vidět.
Zaregistrovala jsem že kývl na souhlas, a pak rozešel se pryč ode mě.

Čekám už pět minut a Dave se stále nevrátil.
Nestalo se mu něco? Nebo mě tu prostě jen nechal? Napadalo mě hned několik důvodu proč se tu ještě neobjevil.
Šustění listí, soví houkání, a tiché kroky. Tohle všechno jsem slyšela ale Dave stále nikde.

„Kate? To je ale náhoda."

Rychle zpozorním a snažím se rozeznat od kud se hlas ozývá, a komu patří protože Davovi určitě ne.

„K-kdo jsi?"

„Ty si na mě nepamatuješ?" Zasmál se. „Včerejší bojovka. Vylekal jsem tě a ty jsi se kvůli tomu zranila."

„Charlie." Pronesu chladně. Hnědovlasý egomaniak, kvůli kterému už několik hodin kulhám.

„Šikovná." Přisedne si těsně vedle mě. Nevešel by se mezi nás ani papír, což mi je nepříjemné.

„Nemohl by jsi se trochu posunout." Pronesu spíš jako rozkaz než otázku.

„Proč? Vadí ti snad že jsem u tebe tak blízko?" Sice to nevidím, ale cítím že se ušklíbl. „Jo, vadí. Takže se prosím laskavě odsuň."