Letní tábor [POZASTAVENO]

|30-I don't know what I feel..|

„Nemohl by jsi se trochu posunout?" Zeptám se ho protože se začínám cítit celkem divně.
„Proč? Vadí ti snad že jsem u tebe tak blízko?" Sice to nevidím, ale cítím že se ušklíbl. „Jo, vadí. Takže se prosím laskavě odsuň."

Neodsunul se.
Právě naopak se na mě ještě víc natiskl.
„Něco jsem ti snad řekla!" Zvýším hlas a snažím se potlačit touhu se okamžitě zvednout a zmizet od tud.

„Notak. Děláš jako by v tvojí blízkosti nikdy žádný kluk nebyl."

„A co když ne?" Odseknu, což byla chyba. Charlie se zasměje, a pak.. Ucítím jeho dlaň na mém stehni.

„Charlie, co to děláš?" Zeptám se nejistě.

„Nic, jen jsem si potřeboval někam položit ruku, jsme u sebe tak blízko že nemám skoro žádné místo." Nevinně pokrčil rameny což jsem viděla i přes tmu kolem nás.

„No neříkej, fakt jsem si nevšimla." Pronesu ironicky.

Je mezi námi trapné ticho, a i když zde sedíme maximálně dvě minuty přijde mi to jako věčnost.

V duchu vymýšlím nejlepší způsob jak Dava nenápadně zaškrtit, jen co se mi dostane do rukou.
Mé myšlenky přeruší dotek na mém stehně.

Charlie stále popojížděl svou dlaní nahoru, a i když pomalu bylo mi jasné co nastane.
Rychle jsem se zvedla, jenže on mě stáhl zpátky a tentokrát už jsem neseděla na lavičce ale na jeho klíně.

„Okamžitě mě pusť!" Zařvu a snažím se vykroutit z jeho pevného sevření, jenže má větší sílu.
„Chill." Pronese klidně a začne se nebezpečně přibližovat.
Semknu rty do tenké čárky a doufám že to ho odradí, jenže za chvíli pocítím jeho rty na těch svých a tak mi nezbývá nic jiného než čekat až tohle peklo skončí.

Asi po minutě se odtáhne a kouká mi do očí. „Tak mě napadá, když jsme tu takhle sami, všude kolem nás tma a ticho, je to celkem dobrá příležitost k tomu si užít, nemyslíš?" Šibalsky se usměje.

„Cože?! Ne! Okamžitě mě pusť!" Zakřičím tak, že to musí slyšet až na druhé straně planety ale on mi rychle přitiskne svou dlaň na moje ústa.

„Bud zticha nebo to nedopadne dobře!" Zasyčí mi do ucha a začne mi svýma dlaněma jezdit různě po mém těle.

Nakonec se dostal až k lemu mého trička a pomalu mi ho začal vytahovat nahoru.

„C- co to děláš?" Řeknu zaskočeně a snažím se mu v tom zabránit, jenže než stačím jakkoliv zakročit mé tričko se válí na zemi.
„Sakra Charlie! Přeskočilo ti?! Okamžitě přestaň!" Křičím ale neposlouchá mě.

Všechno se seběhlo tak rychle, že by jste nestačili ani mrknout.

Najednou přiběhl Dave a praštil Charlieho do obličeje. „Řekla snad ať ji necháš být!" Zařval a vrhl se na zaskočeného Charlieho.

„Kámo co blbneš? Však to ty jsi mi s ní domluvil tohle rande."

Slyším dobře? Takže za tohle všechno může Dave? A jaké sakra rande?!

Charlie se válí v krvi na zemi, a drží se za nos. „Přeskočilo ti?!" Zařve a strhne Dava na zem. Začne do něj vší silou bušit.

„Charlie, nech ho!" Vykřiknu a připletu se mezi ně, takže schytám ránu od Charlieho.
Bože ten má sílu. Rychle popadnu své tričko a rozběhnu se do tábora. Ty dva tam nechám. Ať se klidně na vzájem umlátí.

„Kate, počkej!" Slyším jak na mě Dave volá ale nezastavuji, spíš ještě víc zrychlím.
Doběhne mě až těsně před mou chatkou a zastoupí mi cestu do ní.

„Co chceš?!" Vyštěknu na něj a snažím se kolem něho protáhnout.

„Kate počkej, poslouchej mě." Ignorovala jsem ho a dál se snažila probojovat do chatky.

„Můžeš mi alespoň laskavě odpovědět?!" Zvýší na mě hlas čehož se celkem leknu.

„A na co jako? Poslyš Dave, právě jsem zažila něco dost nepříjemného, a podle toho co Charlie řekl jen tvojí vinou. Myslela jsem si že se jdeme projít a místo toho jsi mi domluvil schůzku s tímhle idiotem! No, řekni mi proč?!"
Podívám se mu do očí v kterých vidím smutek a pocit viny.

„Promiň Kate. Je mi to líto. Nevěděl jsem že by byl schopný něčeho takového, bez tvého svolení. Včera za mnou přišel s tím jaká jsi kočka a jestli by jsem mu s tebou mohl domluvit schůzku, nejlépe večer když kolem nikdo nebude. Bylo mi jasné že by jsi tam nepřišla, a tak jsem tě tam musel dostat tímhle způsobem. Promiň, byla to blbost."
Bylo na něm vidět že ho to mrzí. Bylo mi ho líto, ale neměl to dělat, kdyby se mě třeba nejdřív zeptal...

„Můžeš mi prosím uhnout?" Odstoupil mi z cesty a nechal mě projít.

„Musím o tom nejdřív popřemýšlet." Prohodím k němu a zapadnu do chatky.
Když za mnou zaklapnou dveře hlasitě vydechnu a sjedu zády po dveřích až na zem.
Chvíli zde sedím a přemýšlím, ale pak se zvednu a přesunu se do postele do které i s oblečením spadnu a za chvíli už nevím o světě.

-

„Marcusi musíš se taky trochu hýbat, ne tam stát jako socha!" Alex na všechny pokřikoval, a radil jim jak vyrovnat skóre, kdy ve hře (fotbal) kterou jsme zrovna hráli o jeden gól výtězil druhý tým.

„Dave! Sakra, hejbej se!" Zařval když nám dal druhý tým další gól těsně před koncem hry.

Posadili jsme se na lavičku vedle hřiště a všichni se po vyčerpávající hře napili.

„Bože lidi, kdyby jste tam nestáli jak sochy vyhráli by jsme." Alex naši prohru svedl postupně na každého kromě sebe.

„Kámo, možná kdyby jsi byl lepší kapitán tak by jsme měli větší šanci na výhru." Vrátil mu to Mike který si z prohry očividně nic nedělal.

Já jakožto "velká sportovkyne" jsem na tom byla stejně. Popravdě mi je asi jedno jestli vyhrajeme nebo ne, já se vždy hlavně modlím ať už hra skončí.

V duchu jsem děkovala bohu za to, že Charlie není se mnou v týmu, a ani v tom proti kterému jsme hráli.
Zřejmě se mu teď budu dost vyhýbat.
Vlastně asi až do konce tábora, a pak už ho nebudu muset nikdy vidět.
Dobře, možná to trochu přeháním protože nakonec k ničemu nedošlo, ale kolikrát jsem mu říkala ať přestane a on mě úspěšně ignoroval? Snad stokrát.

Rozhodla jsem se že Davovi nakonec odpustím, protože přeci jenom si chci tábor co nejvíc to půjde užít, a nechci si ho kazit zbytečnostma.

Řeknu mu to dnes večer, pozvu ho na procházku k jezeru a omluvím se za mou přehnanou reakci.