Odkaz

2

Odemkla jsem a otevřela dveře „Halo" řekla jsem „Nat" furt se nevrátila.

Zvedla jsem telefon a stiskla ikonku s Natashou. Přiložila jsem telefon k uchu, telefon chvílí vyzváněl.
„Ahoj Lory" ozvalo se z telefonu „Ani nevíš jak ráda tě slyším!" zhluboka jsem vydechla.
Slyšela jsem Natashy smích „Vím že jsem fakt skvělá, ale prosté ahoj by mi stačilo" ten její úšklebek vidím až sem, a tím jsem si jistá, nějakým způsobem mě to zahřálo v duši.
„Plánuješ už cestu domů?" zeptala jsem se když jsem si sedala na gauč „Lory sedíš?" začínala jsem se bát „No jo... Stalo se ti něco nebo?".

„Nat?" narovnala jsem se „Nebyli jste poslední" zamumlala neslyšně. „Cože vůbec ti nerozumím. Začínáš mě vážně děsit a-" chtěla jsem do říct větu, ale Nat mě přerušila „Nebyly jste poslední"
Ticho 2-3-4-5 sekund. „Počkat cože, o čem to mluvíš" nechápala jsem. „Loutky, byli jste loutky využívány jinak" řekla. „Počkat, ale ja-, ale, ale-" nechtěla jsem jí věřit „Lory...".

„Řekni jí to Natasho" šlyšela jsem někoho v pozadí byla to žena, hlas jsem nedokázala rozeznat.
„Red room pokračoval normálně před vámi, před tebou, i po vás. Dreykov to měl promyšlené vytvořil z vás "ty poslední" aby mohl dál pokračovat v normálním treninki vdov. Tím chci říct že se to trochu prodlouží, ale jsme na dobré cestě" slyšela jsem co Nat řiká, ale moje myšlenky nevnímali.

Vyschlo mi v krku, semknuly se mi plíce, chtělo se mi brečet a křičet, cítila jsem jak mi tuhnou všechny žíli v těle.
„Budu muset jít Lor, uzvu se zítra. Hlavně buď v klidu a hezky se vyspi. Mám tě ráda" řekla „Dej na sebe pozor, já tebe taky" zavěsila.

Vzala jsem z konferenčního stolku notebook a otevřela prohlížeč. Vyskočil na mě článek o vraždě Petera Martineze. Stalo se to dva týdny zpět byl to člen nějakého gangu v Brooklynu.

Otevřela jsem zprávy a napsala Mj-

L: Nemůžu se stavit potřebuju s tebou nutně mluvit?

M: Ani se nehni. Přijdu já.

L: Díky, Agentko Jonesová

M: Kdykoliv vaše Veličenstvo!🫡

Ta holka je můj lifesaver

✿︎

Slyšela jsem klepání. Vydala jsem se ke dveřím a otevřela.
„Vaše veličenstvo" na pozdrav udělala pukrle. „Na to není čas" zatáhla jsem jí dovnitř a zavřela dveře. „Někdo umřel?" vyvlekla se mi a tázavě se na mě podívala.

„Moje mozkový buňky, ale to už je dlouho zpátky. Mám něco o tom cápkovi s betonovýma botama" občas si připadám že jsme jako z knížky "návod na vraždu pro hodné holky". Trávíme nad tím víc času než nad skutečným projektem z fyziky, což mi připomíná že bych na zom měla začít pracovat.

„O tom členu gangu?" zeptala se. „Přesně ten" posadili jsme se v obýváku.
„Našli ho v igelitových taškách, ještě jsem nic takovýho neslyšela" projížděla jsem člankem dolů „Myslíš že to byl nějakej jinej gang nebo něco úplně jinýho?" zastavila mě v projíždění.
„To netušim vlastně to může bejt cokoliv každej druhej vrah naháže tělo do igelitky" za myslela jsem se „ale co vím je to že by jsme o těhle věcech točit podcasty"

„Byly by jsme jako v "dobré ráno San Francisko" řekla Mj. „Jo to dává velice smysl" máchla jsem rukama okolo sebe „Dobré ráno vraždy" do řekla jsem.
„Dobře, tak ne zrovna jako v dobré ráno San Francisko máš nějakej lepší nápad ?" zeptala se.
„To ne ,ale- ne nic nemám" uznala jsem a položila notebook zpátky na stolek.

„Co ta fyzika" zeptala se mě „Pozítří jí máme odevzdat a mám jenom úvod. Jak si na tom ty?" vzdychla jsem a koukla se na Mj.
„Mně chybí jenom závěr. O víkendu jsem na tom dost mákla" řekla.
„Jo já to dneska ještě dopíšu " zamumlala jsem.

Moje motivace řešit cokoliv ostatní než je fyzika je poslední dobou velmi vysoká. Přichytávám při myšlence že pro mě fyzika nebude předmět budoucnosti, jak jsem si vždycky myslela, a budu si muset najít něco jiného.

„Co si teda dělala o víkendu" vytahla mě Mj z mých myšlenek. „Vlastně nic. Kreslila, malovala čmárala řikej tomu jak chceš" nadzvedla jsme ramena a zašklebila se.
„Tak jo na to se musíme podívat" vstala a kráčela si to ke mně do pokoje. Vstala jsem a klopytala za ní.

„Mj!" prošla jsem dveřmi a hned jsem viděla Mj držející nedodělaný obraz.
„Livy vždyť je to skvělý" zadívala se a otočila ho směrem ke mně. „Ještě není hotovej" vzala jsem ho a položila zpět na stojan.

„Máš vážně talent měla by jsi ho využít" sedla jsem si na postel a tázavě se na ní podívala „Vždyť jo, čmárám na platno. Teď si to viděla".
Sedla si vedle mě
„Nechápu proč plácaš svým talentem na škole zaměřený na chemii a fyziku" divila se.
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela ani nebrala svoji volbu nějak špatně.
Chemie, Matika i Biologie mě dost bavili. Možná mě moc nebere fyzika, ale nikdy jsem to nebrala takhle.

„Je to vlastně jenom střední a až to co se stane pak zaleží jo? Hele na Vejšku půjdu kam to půjde. Tady to teď přisahám že nepůjdu studovat něco co by mě nebavilo." řekla jsem. „Aby jsem tě za pár let neviděla jako uklízečku na Midtownský" zavtipkovala a ušklíbla se.
„Já uklízečka. No to né" a i kdyby už uklízečku, nikdy ne na škole kde jsem se učila!

Mj koukla na čas na telefonu „Budu muset jít zítra píšu z Matiky" zvedli jsem se pomalu šli ke dveřím.
„Jo já musim udělat tu fyziku" povzdechla jsem si. Fyziku se vždycky učim jako basničku a ne jak to funguje. Nikdy jsem většině kapitolám v fyzice nerozumněla.
Fyzika se dělí na dva tábory teoretická a experimentální, Sheldon Cooper a Leonard Hofstadter. Tak i tak jsem na straně Sheldona. Teoretická fyzika je ta fyzika která mě zajímá a dokážu jí porozumět.

Otevřela jsem dveře „Měj se Mj, napiš až budeš doma" řekla jsem jí „Jasně domov, SMSka. Pa Liv" chvíli jsem koukala na svoji kamarádku která sebíhala schody.
Vracela jsem se zpátky do obýváku vzala počítač a pustila se do fyziky.

Po asi 20 minutách mi přišla zpráva od Mj

M:Jsem doma, dobrou!

L:Ok, dobrou noc

Tahle kapitola je osekaná z prvích kapitol jak vypadal příběh když jsem ho psala poprvé. Abych se vyjádřila k té fyzice. Ano je to hlavně z mého pohledu k teorii velkého třesku jsem to spojila jen proto že jsem si spojila na rozhovor mezi Sheldonem a Leonardem když se poprvé potkali.
Experimentální fyzice nerozumím a rozumět asi v plánu nemám.