Odkaz

5

„To je hustý, začínáš vycházet ze svojí ulity M" řekla jsem. Když jsem včera "volala mámě" Mj mě stihla vyměnit.
„Měla by jsi to taky vyzkoušet" myslela to dobře, já vím, ale nic pro mě. „Máš plnou školu kluků" dodala.
„Co je v domě, není pro mě" odvětila jsme. Ještě by to řešila půlka lidí. „Skončíš v sedmdesáti sama s hromadou křečku" dělala si ze mě srandu. Mám to, ale jako záložní plán, kdyby náhodou.
„No, a? Nevidím na křečcích nic špatnýho" zamumlala jsem.

Koukla na mě a zakřenila se. Ten výraz znám „Ne ani na to nemysli. Nepůjdu na svatbu tvojí tety" Když jsem byla na svatbě její sestřenice, ne z vlastní vůle, snažil se mě svalit bratranec Mj.
Nic přijemnýho. „Ale notak, bylo to jednou" řekla.
Jednou to taky stačilo. „A naposled" dodala jsem.

Zrovna teď mám lepší věci na práci než poslouchat jak se Mj-in bratranec otrávil z čínských nudlích.
„Bylo by dobrý kdyby si trochu vylezla z komfortní zóny" řekla. Ale já z ní přece vycházím.
Minimálně se fakt snažim.
„Vždyť jsme přece v pátek byli na párty" rozmáchla jsem se rukama když mi to došlo.

„Víš co nechápu?" zeptala se najednou. „Netušim, co?" odpověděla jsem s očima zabořenýma do manuálu „Jak se někdo jako my dvě mohl poznat" řekla.
„No jednoduchá povídka. Sedíš ve třídě vedle blondýnky jménem Olivie a brzy své nejlepší kamarádky" přesně takhle to bylo v prvním ročníku.
„Jo takhle nějak to bylo" potvrdila.

Bum.
Koukla jsem se odkud to šlo, protože to bylo hondě divný bum. „Hlavně si neuřízněte všechny prsty" řekl učitel. To je hodně velkej ignor.
„Něco mi na nich nesedí" zamumlala jsem a vrátila se zpět k manuálu. „Na kom, na Nedovi a Peterovy?" zeptala se, nacož jsem jí jen zakývala hlavou.

„Děláš si srandu, v životě by mě nenapadlo že budeš obvinovat zrovna tyhle dva" řekla mi. „Já nevim, jenom-" vážne mi nešlo do hlavy proč, ale cítila jsem to. „Vážne nevim proč, ale-" nezvládla jsem větu dokončit protože jsem nevěděla jak.
„Hele Livy, já tě chápu prostě ti něco nesedí, ale spíš schovávaj nějakou hernu, těch divnejch figurek, ve sklepě" za jsem se jejímu projevu.

„Víš ty co? Máš pravdu, neměla bych ze všeho dělat vědu" myslela jsem si že na mě, za tuhle větu, bude hrdá. Ale její výraz mi mojí domněnku jen vyvrátil.
„No to né, miluju když ze všeho dělaš vědu. Patří to k tobě" usmála se na mě.
„Aww, já zase miluju když mluvíš tak že ti nerozumím. Třeba... teď" reagovala jsem.

Zazvonilo.
S Mj jsme se vydali ze třídy „Táta mi zase včera vyprávěl o tom kam bych měla jít na školu a kam chci na školu" párkrát na mě zamrkala.
Tyhle rozhovory o budoucnosti nesnáším. Nevím ani co budu dělat příští rok.
„Co jsi mu řekla?" navázala jsem na předchozí konverzaci. „Že chci na CALTECH, ale přinejhorším to hodim na M.I.T" Přikrčila ramena.
Má v tom jasno. Ještě aby zrovna Mj neměla, už ví i kolik chce dětí.
Pro ujasnění 2

Jako malá jsem vždycky chtěla dělat něco co mě bude bavit a zajímat. Moje budoucnost je, ale pravděpodobné buď tady v New Yorku nebo v Bostonu.

Lomcovala jsem se skříňkou dokud se neotevřela. „Já o svojí budoucnosti moc nevim, ale vím že mi odpadly dvě hodiny a jdu domů" Zakřenila jsem se na ni.
„Gratuluju já tu budu ještě trčet" vzdychla. Skoro současně jsme zabouchli dveře od skříňky. „Pa M. Budu na tebe celý dvě hodiny myslet slibuju" usmála jsem se na ní a pomalu jsem šlapala za sebe. „Pa, Livy. Modli se za mě" řekla. Já se pomalu otočila a odešla.

V kapse zavibroval telefon, tak jsem ho vytáhla a koukla na displej. Nat a dva zmeškané hovory, také od ní. Přetáhla jsem k zelené ikonce a přiložila si telefon k uchu.
„Nat? Ahoj, promiň měla jsem hodinu a vypnutý vyzvánění" spustila jsem s tím že nestihla ani začít. „Lor, za půl hodiny budu doma" řekla. Na tváři se mi objevil usměv. „Tak to je super, máš klíče já tam budu tak za třičtvrtě hodiny" plánovala jsem si spíše pro sebe

„Lory jsi tam sama" zeptala se s klidným tonem který zároveň klidný nebyl. Koukla jse se okolo sebe a popošla k rohu skříňěk u východu.
„No.... Proč?" zeptala jsem se. Lehce mě zamrazilo po zádech.
„Už je konec... Úplně, red room je pryč." řekla, hlavě mi naskočila jediná otázka.
„Je...je pryč?" vyslovila jsem jí.
„Je pryč". To mi stačilo, dvě slova, která mění úplně všechno, ale vlastně nic. Něco ve mě ten den zmizelo, ale něco se objevilo. Jako kdyby život doooravdy začal znovu.

***

Blížila jsem se k bytové jednotce. Cesta ze školy byla divná, ale tak obvykle.

„Co tady člověk musí udělat aby se dostal domů. Lidem v dnešní době to trvá."
„Lidi v mým věku normálně chodí do školy. Né totiž všichni denně zachraňujou svět." řekla jsem a zastavila se. „Ahojky Lor, vůbec jsem si tě nevšimla." usmála se „Nazdárek Nat."
Rozešla jsem se a objala ji.

„Novej účes jo?" zeptala jsem se když jsme šli ke vchodu. „Červená je asi trochu.... Nápadná" šli jsme schod za schodem.
„Asi trošku jo" uznala jsem. „Co škola?" Nat se zeptala. „Jo, dobrý. Za dva dny odjíždíme do Washingtonu." zastavila jsem se u dveří a odemikala je. „Do Washingtonu?" divila se.
„Školní soutěž" ujasnila jsem.

„Nebyla nějaká v lednu?" zeptala se. „Ta byla umělecká. Tahle je ehm... Logická" zamyslela jsem.
Jak jinak to nazvat netušim. Už teď slyším Mjin hlas jak mi řiká ať si toho ďábla stvořenéní nevšímám. Heather Chanlerová byla taky takovej ďábel.

„Bodou tam kluci?" rejpla si do mě. „Jasně už mám napsanej seznam v jakym pořadí je půjdeme zkopat" odvětila jsem jí a telefon jsem položila vedle linky.

„Ale nic zaživnýho. Maximálně půjdeme dělat něco k nějaký ambasádě nebo co to řikala"

Mj je najednu stranu hrozně akční a sociální motýlek, ale na druhou stranu se s lidma moc nebaví. A to přisahám že lidi vážně ráda má.

Tuhle kapitolu jsem měla chuť přeskočit, ale pro budoucí kapitolu je důležitá <3