His Queen (CZ)

Kapitola Druhá

Stála jsem před zrcadlem a uvažovala jsem, jestli to byl vážně dobrý nápad. Včera jsem si byla skoro jistá, že tam chci jet, ale jakmile jsem se probudila, dostihla mě realita. Co když si to brácha rozmyslí? Co když mě tam nakonec nebude chtít? Nebo co když si dělal jenom srandu?

Nad tou poslední myšlenkou jsem se musela uchechtnout. Jak moc jsem byla nervózní, když mě napadaly takový blbosti.

Z mých úvah mě vyrušil mámin hlas.

,, Stacy, pohni kostrou, pokud chceš ještě stihnout dnešní let. " zakřičela na mě zezdola a já se naposledy zhlédla v zrcadle. Oblékla jsem se do pohodlných černých legín a bílého volného tílka. Kolem pasu jsem si zavázala kostkovanou košili a svoje špinavě blond vlasy, které mi sahaly do půli zad, jsem si spletla do dvou francouzských copů. Takhle jsem si na svým vzhledu nedala záležet už nějaký ten pátek a moje máma si toho taky hned všimla.

,, Tobě asi záleží na tom, aby ses neztrapnila, co? " jen jsem pokrčila rameny a dál to nekomentovala. Máma měla pravdu. Jako vždycky.

Mladší sourozence jsem neměla, takže jsem se zatím s nikým ještě neloučila. Mámě jsem měla říct ahoj až na letišti. A ta chvíle se nebezpečně rychle blížila. Byla jsem z toho pěkně na nervy. Bála jsem se odloučení. Nechápejte mě špatně, že jsem jen malý děcko, který nevydrží dva měsíce bez mamky. Jenom jsem se prostě vůbec nikdy neloučila. Jako malá jsem totiž nikdy nejezdila nikam, kde by nebyli i moji rodiče. A občas toho i lituji.

,, Tak jsme tu, " zahlásila máma, když se před námi začala rýsovat budova letiště. Nikdo z nás očividně nechtěl zahájit loučení a tak jsme jen tiše seděli.

Po chvilce ticha si mamka odkašlala a když viděla, že se rozhodně nemíním nějak rozmluvit, tak spustila:,, Je to poprvé, co se loučíme na tak dlouhou dobu, tak ani nevím jak se chovat. "

,, Mami, věř mi, já taky ne, " musela jsem ji dát za pravdu. Vyměnili jsme si pohledy a usmály se na sebe. Po chvilce si máma povzdechla a přitáhla si mě do medvědího objetí. Já ji ho s radostí opětovala.

,, Dej na sebe pozor a vrať se mi celá," šeptala mi potichu do ucha a já ji jen dojatě poslouchala. Loučení je fakt zajímavá chvilka. Na jednu stranu jste smutní, že od někoho někam odcházíte, ale na druhou stranu si vlastně uvědomíte, jak moc vám na tom člověku záleží. A to jsem si právě uvědomila já.

Když jsme se po chvilce láskyplného objímání dotáhli od sebe, vystoupila jsem z auta, vzala si kufr a zamířila směrem k letišti. Ještě jsme si s mamkou zamávali a já pak zmizela v té obrovské budově.

Řeknu vám popravdě, málem jsem se tam ztratila. Když už jsem pak konečně seděla ve správným letadle, oddechla jsem si úlevou. Moje introvertní dušička úplně nezvládala být mezi tolika lidmi.

Let z mé rodné Filadelfie do Los Angeles trval něco málo přes šest hodin a já, i když jsem strašně moc chtěla, tak jsem prostě nemohla usnout. Začínala jsem být čím dál víc a víc nervózní. Navíc bylo zrovna strašné vedro, takže to tomu taky moc nepomáhalo.

Z letiště jsem si chytla taxíka a zadala jsem mu adresu domu, kde by měl údajně bydlet můj brácha. Když jsem mu ji zadávala, házel po mně dost zvláštní pohledy. Pravděpodobně mýho bráchu znal. Moc jsem se nad tím nepozastavovala. Možná ho jen ten taxikář párkrát vezl domů, když se Dylan zlil. A to on fakt uměl.

Pomalu jsme se blížili k cíli a ve mně začínala stoupat nervozita. Jenom jsem se modlila, aby mi vydržel deodorant, kterého jsem ráno na sebe nastříkala asi tak tunu. Když jsem nervózní, tak se potím.

Dívala jsem se z okna a odhadovala jsem, který barák by mohl patřit mýmu bráchovi. Najednou ale začali domy řídnout a my jsme odbočili na vedlejší silnici, která rozhodně nepatřila k těm nejupravovanějším. Doufám, že brácha nebydlí v nějaké polorozpadající se chajdě, říkala jsem si pro sebe v duchu.

Před námi se začala rýsovat už na pohled obrovská vila, ke které vedla elegantně provedená příjezdová cesta. A k mému překvapení jsme na ni odbočili. Taxikář mi zastavil, já jsem vystoupila, zaplatila jsem mu a s úsměvem jsem se s ním rozloučila. On mi ho oplatil. Když odjel, otočila jsem se vyšla jsem vstříc té monstrózní budově.

Čím blíž jsem byla, tím víc jsem mohla obdivovat, jak úžasně je dům postaven. Barvy k sobě nádherně ladili a v odpoledním slunci vypadala vila královský. Vážně tady bydlel můj brácha?

K domovním dveřím vedla cesta kolem bazénu. Tam jsem se zastavila a měla chuť do něho skočit, abych se trochu schladila. Trochu jsem se naklonila, abych viděla, jak moc je hluboký. To byla ale chyba. Zrovna v tu chvíli zařval za mnou nějaký magor cáklý na hlavu:,, Sestřičko! " a já jednoduše neudržela rovnováhu a s žuchnutím jsem hupsla do vody.

Naštěstí jsem uměla plavat a tak jsem se vynořila a se zlostným pohledem se otočila na toho zmetka. Jenže tam, kde jsem se právě dívala, nestál jen můj bratr. Stáli za ním čtyři kluci. Oprava. Čtyři nadpozemsky sexy kluci.

Nepamatuji si, že bych měla pět sourozenců.