His Queen (CZ)

Kapitola Třetí

     Jen jsem němě zírala. Bylo mi jedno, že všichni na mě upírali zrak. Jediná osoba, na kterou jsem v tu chvíli mohla myslet, byl můj brácha. Změnil se. A to dost. Z roztomilého malého blonďáčka se stal kluk, který by svou výškou a krásou vyhrával soutěže krásy.

    ,,Stacy?" protrhl to nekonečné ticho můj brácha. Leknutím jsem sebou trhla. Moje mysl se vrátila zpátky na zem a já si uvědomila, že jsem pořád v bazénu. Okamžitě jsem vylezla a vzápětí na to hned zrudla studem, když jsem si uvědomila, kam všichni upírali zrak. Na moje promočené bílé tílko, skrz které teď nemilosrdně prosvítala světle růžová podprsenka. Do hajzlu, to jsem si nemohla vzít něco jiného?

     Dylan si odkašlal, aby tak přerušil trapné ticho, které nastalo. Zároveň hodil naštvaný pohled na kluky za sebou, kteří na mě pořád nestydatě zírali. Ti to očividně ignorovali.

    ,,Neřekl jsi nám, Dyle, že máš tak hezkou sestru" poznamenal jeden z těch čumilů. Zabodl do mě pronikavě modrý pohled a hodil po mně pohrdavý úšklebek. Tvářil se, jako by mu to tady všechno patřilo. Jako kdyby tady velel. Navíc vypadal, jako by právě vypadl z titulní strany módního časopisu. To ostatně všichni.

     Ostatní se jen uchechtli. Nevěděla jsem, jestli si ze mě dělají srandu, nebo to myslí vážně. Ale bylo mi to dost nepříjemné. Můj brácha si toho taky všiml a už by jim i něco řekl, kdybych ho nepředběhla.

    ,, Neřekl jsi mi, brácho, že máš tak vymydleny kamarády, " nad oslovením brácho jsem dala zvláštní důraz. Všichni na mě teď trochu překvapeně hleděli. Tohle asi ode mě nečekali. Pravděpodobně jim brácha řekl, že jsem milá a tichá. Jenže to jsem byla. Teď už nejsem. Musela jsem se naučit žít bez mého bráchy, který byl vždy se mnou. Musela jsem se naučit postavit se sama za sebe.

     První se vzpamatoval Dylan, kterému očividně došlo, že jsem se stejně jako on, změnila.

    ,, Stacy, chtěl bych ti představit kluky, se kterými tady bydlím. Jsou to moji spolubydlící a od teďka i tvoji, " dořekl a pokusil se o něco, co by mělo vypadat jako úsměv. Moc se mu to nepovedlo.

    Otočil se na kluky a pohledem je vybídl, aby se představili. Nikdo se k tomu ale očividně neměl. Spíš naopak. Podívali se na sebe a téměř sborově odešli. To jako vážně? Myslím, že úplně nebyli rádi, že jsem tady.

    ,, Omluv je, oni jsou jinak v pohodě, jenom si těžko zvykají na nové věci, " prohodil můj brácha, aby tak přerušil trapné ticho, které mezi námi nastalo. Za celý den jsem byla unavená a tak jsem ho jen poprosila, aby mi ukázal pokoj. On na to kývl a rozešel se k domu.

     Když jsem procházela domem, mohla jsem jen žasnout. Všechno bylo moderně provedeno a mě by zajímalo, kde na to ti kluci vzali peníze. To mají tak bohatý rodiče?

    ,, Ve druhém patře jsou pokoje. Máme zde pokoj úplně všichni, " oznámil mi, když jsme vystoupali o patro výš. Dlouhou chodbou mě vedl až na konec, kde následně otevřel bílé dveře. Když jsme vešli do pokoje, brada mi spadla snad až na zem.

     Ten pokoj vypadal doslova nebesky. Všechno bylo laďeno do světle modré, bílé a sem tam se našla i stříbrná. Navíc bylo v pokoji obrovské okno, skrz které jsem měla dechberoucí výhled. Postel vypadala jako nadýchaný obláček. Měla jsem chuť si do ní lehnout a už nikdy nevylézt, abych už nemusela potkat zbytek obyvatelstva tohoto domu.

     Nábytek ladil s postelí a oproti velikosti pokoje působil celkem nepatřičně. Ten pokoj byl tak dvakrát větší než můj, a to jsem měla celkem dost velký pokoj.

     Všimla jsem si dveří a doufala jsem, že to bude koupelna. Nemýlila jsem se. Když jsem k nim došla a otevřela je, dýchla na mě vůně vanilky. Tohle bylo jako ve snu. Jenom jsem čekala, kdy se probudím, protože takový luxus jsem nikdy neměla.

    ,, Tak já už půjdu a ty se zatím vybal, kdybys měla hlad, tak můžeš přijít dolů do kuchyně. Něco si tam udělej, " promluvil brácha za mými zády a já si teprve teď uvědomila, že je tu taky.

    ,, Dobře," otočila jsem se na něj a kývla jsem hlavou na znamení, že rozumím. Když už chtěl odejít, položila jsem mu otázku, na kterou jsem neznala odpověď.

    ,, Proč? " jen se na mě nechápavě podíval.

    ,,Proč jsem tady, proč teď? "zeptala jsem se ho a doufala jsem v odpověď. Ta se mi ale nedostala. Co jsem čekala, když jsem si myslela, že mi teď všechno řekne? Jen se na mě smutně podíval.

    ,, Slibuji, že se to někdy dozvíš, ale ne teď. Teď na to nejsem připravený," dořekl a zmizel za dveřmi. A já tam stála dál, pohroužená ve svých myšlenkách.