V PASTI OSUDU

Část 11

Ruslan Smith, vstoupil do Adrianovy pracovny. Trochu mu bušilo srdce. Tušil, o čem s ním Adrien bude chtít mluvit. 

Bylo to již čtyři roky, kdy ho zaměstnal. Neznal ho tehdy jako člověka. Věděl jen, že jako boss mafie La Mano Nascosta, je prakticky nedotknutelný. 

Ale jeho pověst, mluvící o nesmlouvavém a tvrdém obchodníkovi, nemluvila o jeho duši. Jako člověk, byl úplně jiný. Nikdy nepotkal někoho, jako je on. Dalo se mu věřit. Pro své blízké by udělal cokoliv, a byl nesmírně obětavý. Vážil si ho. Ctil ho. A nadosmrti mu bude vděčný za to, že ho přijmul za svého zaměstnance. Do své rodiny.

 Za tu dobu, se z nich stali přátelé. Možná někoho takového sám Adrien potřeboval, protože pro své postavení, nemohl jen tak někomu věřit. A přátelské pouto, které mezi nimi vzniklo, byl také důvod k tomu, že o něm věděl i to, co nikdo jiný. O jeho zranění. Na těle, i na duši. 

„Adriene?!" řekl Ruslan, když se zastavil před jeho stolem. Adrien stál zády k němu, a díval se z okna.

 „Potřebuji vědět, proč jsi trval na tom, aby se Diana ucházela zrovna zde, o místo guvernantky." Zašeptal, aniž by se otočil. 

Ruslan si povzdechl. Adrien byl ve špatném rozpoložení, to již poznal. A bylo mu bohužel i jasné, že příčinou toho, bude jistě jeho sestra. 

„Zcela upřímně," začal, ale jinak to ani neuměl, „doufal jsem, že mou sestru přivedeš k rozumu. Že se zbavím toho věčného strachu, o její bezpečí. Však je jako neřízená střela," povzdechl si, „když to řeknu zcela natvrdo, Adriene, hodil jsem ti ji na krk, a doufal jsem, že třeba v sobě najdete zalíbení."

 Adrien pevně semkl rty. Nezlobil se na něj. Věděl o něm, že svou sestru od jejích deseti let, vychovával sám. Že sám byl ještě skoro dítě a musel převzít nad ní zodpovědnost. A jak nyní sám poznal, nebylo to lehké. A jeho naprostá upřímnost, kterou se vyznačoval, mu také vyhovovala. Však on byl také takový.

 „Provedla zase něco?" zašeptal Ruslan, skoro zoufale.

„Provedla?!" vydechl Adrien a konečně se otočil, „šílím z ní. Nejraději bych ji zamkl v pokoji, a zahodil klíč!" zamračil se, a zoufale si prohrábl vlasy rukou, „vůbec nevím, co mám dělat. Nedokáži být s ní, aby mě pouhá její přítomnost nevytáčela, a zároveň se bojím, že odejde."

 Ruslan překvapeně povytáhl obočí a zamrkal. Takhle ho ještě neznal. Vždy byl nadmíru klidný a vyrovnaný. Ani Rosalie, a ta byla podle něho také pěkné číslo, ho tak nevyváděla z míry.

 „Ty...?" zašeptal Ruslan. Jeho chování, poskytovalo jediné vysvětlení. Konečně jeho srdce, trochu pookřálo. Konečně se začínal otevírat novému vztahu. 

„Jo, kruci!" zaúpěl Adrien zoufale, „asi jsem se zamiloval. Ale nechci to sakra! Nemůžu!"

 „Proč? Diana je možná nezvladatelná a divoká, ale není povrchní." Řekl potichu Ruslan. Moc dobře věděl, co Adriena trápí. Jeho zranění, kvůli kterému, se tak brání, se zamilovat. 

„Kruci Ruslane!" zaúpěl Adrien, „já sám, se na sebe nedokáži podívat do zrcadla. Nemůžu přeci chtít po tak křehké a nevinné bytosti, aby milovala někoho takového, jako jsem já," smutně si povzdechl, „neunesl bych odpor a hrůzu, v jejích očích, kdyby mě tak viděla."