dítě smrti

začátek

Náš svět je odlišný od toho vašeho. U nás jsou čarodějové a čarodějnice posvátní ale u vás jsou upalováni na hranicích. Nechápu proč ve vašem světě nevěříte na magii. U vás je to pořád věda sem věda tam, ale zamysleli jste se někdy nad tím, že by mohla být magie důvod žití? V našem světě je magie posvátná. To ale neznamená že se jí nemůžeme bát. Není u nás magie běžná a proto je téměř neprozkoumaná ale vypráví se různé historky o kouzelném lese a nadpřirozených bytostech. Ve starých knihách se o těchto nadpřirozených bytostech píše spoustu a velká většina z toho je pravda ale nepředbíhejme příběh. V tuto chvíli magie kterou známe koluje v žilách králů a urozených. Pokud se narodí běžné dítě s nějakými schopnostmi je okamžitě utopeno aby se zachovala magická krev urozených (ale né vždy je to tak).

Ahoj jmenuji se Stefani Graialla. Ne, já se tak vlastně ve skutečnosti nejmenuji . Musela jsem se přejmenovat. Ve skutečnosti se jmenuju Maria Nyota Griwalla a toto je můj příběh.

Jak jsem se dostala na tento svět? Normálně, jako každé dítě. Ale za trochu zvláštních okolností. Moje pravá matka (neznám jméno) mě nechala v něčem čemu se říká "nemocnice" nevím jestli se tomu zrovna tak dalo říkat. Ujala se mě jedna sestřička jménem Sarah Griwalla a její muž Lauris Griwall. Sarah a její muž dlouho chtěli holčičku ale místo toho měli pět chlapců a neměli dost peněz na adopci. Byly z toho nešťastní do doby než jsem se objevila já. Už od mala jsem byla zvláštní dítě. Měla jsem sněhově bílé vlasy a oči měnící se podle emocí. Za normálních okolností bych byla okamžitě zabita ale jak už jsem již zmínila "narodila jsem se za zvláštních okolností". Narodila jsem se uprostřed velké války takže nějaká malá holčička se světlími vlasy nikoho nezajímala. Už od mala.jdem ráda zkoumala své barevné oči v zrcadle. Když mi bylo asi pět let rodiče museli chodit do práce a bratři museli chodit do školy nebo také do práce, proto mě hlídala chůva. Chůva mě neměla ráda a byla na mě hnusná pokaždé když všichni odešli. Ne že bych si to pomatovala dokonale ale něco málo mi zůstalo v paměti. jedna věc mi v paměti nejspíš zůstane napořád stejně jako jizva a strach z horké vody. Jednoho dne jsem byla vážně protivná a pořád jsem řvala. Chůva vařila vodu na čaj když jí najednou ruplo v hlavě. Vzala konvici s vařící vodou a s prázdným výrazem šla rychlím krokem ke mě. Ze začátku mi nedošlo co se děje ale když se ke mě přiblížila došlo mi to. Otočila jsem se že jí třeba uteču a nic mi neudělá. Jenže opak byl pravdou. Hned co jsem se otočila vychrstla mi na rameno vařící vodu. Hrozně moc jsem se rozeřvala. Ale nevěděla jsem co mám dělat, proto jsem vyběhla ven a než jsem se rozhlédla kam běžím celá ubrečená vrazím do otce který se vrací z práce. Lauris se mě snaží uklidnit aby zjistil co se stalo. Všiml si popáleného ramene a mých nádherně modrých očí které pomalu přecházejí do fialové značící strach a paniku. V tu chvíli jsem se ale uklidnila natolik abych ze sebe dostala alespoň pár slov. Vysvětlila jsem to otci a ten semnou v náručí rychlím krokem jde do světnice a ze světnice zamíří do kuchyně kde již chůva uklízí v klidu vylitou vodu a ještě si u toho brouká nějakou písničku. Dál si toho moc nepamatuju. Táta ji vyhodil a když pak přišla máma domů zděsila se a málem jí trefil šlak. Když pak uběhlo pár dní, nastal zvrat. Celá vesnice ve které jsme žili se obrátila proti naší rodině kvůli tomu že jsem prý zrůda a že jim prý přinesu neštěstí atd... Přesně kvůli tomu jsme utekli a změnili jsme si příjmení a já i křestní jména. Odstěhovali jsme se do velkého královského města jménem Lirak. Otec pak po splnění přísahy sloužil králi jako osobní strážce (díky jeho bojovému umění ) a matka dál pracovala jako porodní bába, bratři buď odešli z domu a nebo pomáhali a pracovali (nejmladšímu bratrovi v té době bylo 14). Já si už od té doby barvím vlasy na hnědo a nosím speciální čočky do očí. Aby se to neopakovalo. A jako vzpomínku na tu událost nosím obrovskou vypálenou jizvu přes rameno, kus zad a část levé paže.

Teď jsem ale mnohem starší mám i kamarády a skvělí život. Moji nejlepší kamarádi jsou Jonatan a Katarina. Jsou starší než já, je jim 19 let. Jsou to dvojčata a sirotci co se živí vším možným. Katarina je obdařená. Má vylepšené smysly např: Má tak skvělí sluch že slyší tlukot tvého srdce a tak pozná jestli lžeš, nebo díky tvému pachu z tebe vycítí strach atd... Když mi bylo 14 let umřel mi otec (Lauris). Bydlím sama s matkou Sárou (bratři již všichni odešli z domu). Teď mi je 16, už je to dva roky a stále mi chybí jako by umřel včera. Díky mému otci jsem velmi vzdělaná, což je neobvyklé na holku mého postavení (obyčejné holky nepotřebují být vzdělané). Umím plynule třemi jazyky , šermovat, střílet z luku a kuše dokonce i z pistole, umím zeměpis a vím i něco o historii ale nikdy mi nešlo čtení. Ano umím číst i psát ale není to dokonalé nahlas čtu pomalu. Knížky mi většinou předčítala máma, tu čtení i baví na rozdíl ode mě. To je asi vše k úvodu. Přesouváme se do příběhu...

Jednoho slunečného dne jsem jako obvykle nic nedělala. Dopoledne jsem šla na houby do lesa nedaleko našeho města. Když jsem se s košíkem plným hub vracela domů na oběd, potkala jsem Jonatana (zase něco ukradl). Chlubil se mi nádherně červeným jablkem které v této roční době jde blbě sehnat. Já jsem jen přikyvovala. Normálně bych ho pokárala že nemá krást, ale dělo se to tak často, že to nemělo cenu a navíc stejně ho potom seřve jeho sestra která se objevila chvilku po něm. S naštvaným výrazem přišla k Jonatanovi který si jí ani nevšiml. Jonatan schytal velký pohlavek od jeho starší sestry. Málem jsem se neudržela a začala se smát. Už jsme byli před mým barákem. Pozvala jsem dvojčata dál ale oni odmítli, prý že mají "nějakou práci".
Byl už čas na oběd. Matka již připravovala jídlo na stůl. Když jsme si sedli ke stolu, Sarah se pomodlila k jejím takzvaným "bohům,, . Nechápu jaké bohy má na mysli. Podle mě bohové nejsou a jestli ano tak nepotřebuje aby jsme se k němu modlili. U jídla ke mě matka měla proslov o tom jak jsem dost stará na vdávání a že bych se měla vdát (to je pravda, většina holek v mém věku je již provdaná). Dost jsme se dohadovali ale nakonec jsme se shodli na tom že když si do týdne najdu slušnou práci která mě uživí tak se vdávat nemusím. Na jednu stranu je to super protože se nemusím vdávat, ale na druhou stranu, jak mám za týden sehnat dobrou práci. Ženy většinou moc nedostávají dobré pracovní nabídky.
Uběhly už asi tři dny a já nemohla sehnat žádnou ani tu nejlevnější práci. Už jsem z toho byla unavená. Dvojčata si všimla že jsem dost vyřízená z hledání nové práce a nabídli mi že mě přivedou na jiné myšlenky. Než jsem ale cokoliv odpověděla už mě táhly do hospody. Bylo tam docela dost lidí. Různě jsme si s dvojčaty povídali, jako normálně ale najednou Katarína zaslechla něco u vedlejšího stolu. Všichni tři jsme zmlkli a pozorně poslouchali co si tam ti dva vojáci povídají. Když jsme do poslouchli nemohla jsem uvěřit že jsem něco takového slyšela.
                                                               POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ