dítě smrti

sázka

V kuchyni byli všichni milí  přivítali mě mezi sebe. na starost mě měla jako novicku Melania a byla jsem za to upřímně ráda protože jsme si docela rozuměly. den uběhl docela rychle. už byl večer a já měla padla. I když to byl docela náročný den měla jsem ještě docela dost energie a tak mě napadlo - co kdybych si zacvičila?  Zeptala jsem se tedy Melanii jestli tu je někde nějaké cvičiště kde bych se mohla procvičit v šermu atd... Melania to ze začátku brala jako žert a lehce se uchechtla. Pak ale pochopila že to myslím vážně. Vysvětlila mi že je tu jen cvičiště pro vojáky ale že tam služky nechodí, chodí tam maximálně uklízet. Pak jsem se tedy nabídla že se podívám jestli tam někdo je a když tam nikdo nebude tak tam uklidím. Melania ráda slyšela že chci uklízet cvičiště většinou tam moc uklizeno nebývá protože tam nikdo ze služebnictva nechce chodit. Melania mi tedy ukázala kde cvičiště je a já se tam vydala. 

Cvičiště bylo prázdné. Nikde ani živáčka. Bylo to úžasné místo vzadu za hradem. Na cvičišti byla ušlapaná suchá prašná hlína, sem tam pár stromů na kterých byly postavené terče o kousek dál byly i stáje s koňmi a vedle nich cesta po které se na koních cvičí a jako poslední samozřejmě stojany s různými zbraněmi. Ve stojanech byly zbraně úplně zpřeházené takže jsem se vrhla na to je srovnat. To bylo tak všechno co se dalo uklidit. Při pohledu na ty zbraně jsem si vzpomněla na tátu. Málem mi ukápla kapička z oka ale vzpomněla jsem si že táta by nechtěl abych brečela pokaždé když uvidím zbraně a tak jsem z nenadání vzala do ruky luk a pár šípů. Došlo mi že když mám šaty že se budu hůř pohybovat a proto je si lepší vzít luk a šípu než si vzít meč. Došla jsem pár kroků a byla jsem na značce odkud se střílí na terče na stromech. soustředěně jsem se nadechla a pomalu jsem zase vydechla, pak jsem začala střílet. Při chůzi mezi značkami na kterých se má stát když střílíš jsem si nabíjela (jestli se tomu tak dá říct) prošla jsem se tam a zpátky a mezi tím jsem vystřílela všechny šípy co jsem u sebe měla. Zastavila jsem se a podívala se kolik jsem toho trefila. A nečekaně jsem trefila všechno. Pousmála jsem se a vyrazila k terčům abych posbírala šípy. Vykročila jsem ale než jsem stačila udělat třetí krok někdo za mnou začal tleskat, docela jsem se polekala zrychleně jsem se otočila. už bylo šero takže nebylo tak dobře vidět ale toho hocha jsem moc dobře viděla. byl to docela vysoký černovlasí kluk přibližně mého věku a v královské uniformě. Já jsem si myslela že teď mají vojáci večeři. Nic jsem neřekla jen jsem se prudce otočila a začala zrychleně vytahovat šípy z terčů. Mezitím co jsem to dělala ten voják přišel blíž a začal na mě mluvit

 " To bylo působivé, jsi docela talent. Neboj se nikomu to neřeknu. Ty jsi tady nová? Jmenuji se... Jack. A ty jsi?" dělala jsem že ho neslyším abych se vyhla konverzaci. Hned co jsem dosbírala všechny šípy a následně je i s lukem uklidila zvědavost mi nedala a já jsem přesměrovala pohled na toho kluka. Vypadal docela nešťastně asi protože jsem mu neřekla své jméno nebo jinak nevím. Slitovala jsem se a poprvé jsem na něj promluvila

 " Jmenuji se Stefani" už jsem byla zrychleně na odchodu když v tu chvíli na mě zavolal 

" ne, já myslel tvé pravé jméno" znervózněla jsem a zrychlila krok. Už jsem skoro běžela. rychle jsem se dostala do svého pokoje kde jsem se zamkla a sjela zádama po dveřích.  Seděla jsem opřená o dveře na zemi, nohy skrčený. ale nebylo to jako bych byla v depresích spíš jsem přemýšlela. Jak to ví že se tak nejmenuju? Jak to že tam byl když všichni ostatní vojáci jedli? A kdo to vlastně byl?  po chvíli jsem se zvedla, převlékla jsem se a lehla jsem si do postele. Jen jsem tam tak ležela, zrak upřený na strop a pořád jsem jen tiše přemýšlela. Bála jsem se ale zároveň jsem věděla že se nemusím bát. Byla jsem nervózní protože co když se to rozkřikne?! pak mě můžou upálit?! Nemohla jsem na toho kluka přestat myslet. Jednou věcí jsem si byla jistá a to bylo... ten kluk zítra přijde znovu na to cvičiště. Jsem si tím stoprocentně jistá.

Druhý den byl v celku klidný a nic moc zajímavého se nedělo. Pomáhala jsem vyměňovat květiny v každé místnosti. Byla to velmi nudná práce ale někdo jí dělat musí. Po obědě jsem pak umývat některá okna a nakonec večer mě Melania požádala abych šla zase uklidit cvičiště. Teda pokud mám zájem a já jsem souhlasila. Tentokrát jsem se však už převlékla do kalhot a bílé lehce ošoupané košile. Když jsem přišla na cvičiště zas tam nikdo nebyl. V duchu se mi ulevilo že tam není ani ten kluk, tuším že se jmenoval Jack. zas jsem lehce poklidila a pak mě zaujal jeden moc hezký meč. vypadal obyčejně, žádné zdobení ani nic podobného. Nevypadal nijak zvláštně ale byl dokonale vyvážený a až překvapivě lehký. Pořádně jsem si ho prohlédla, ach ano už vím. tenhle meč ukoval můj otec (dřív se živil jako kovář). Vždy si na svých výtvorech nechával záležet a vždy na nich nechal svou značku - takovou nenápadnou rytinu ve tvaru L. Pousmála jsem se nad tím a zkusila jsem jedno ze cvičení na trénink s mečem  co mě naučil. jak jsem tam tak švihala ostřím kolem sebe uvědomila jsem si že mě zas někdo pozoruje. A nebyl to nikdo jiný než Jack. Naposled jsem švihla mečem a pak jsem se otočila na Jacka. Myslím že ho štvalo že pořád nezná mé jméno. 

"hej šedo očko, to je všechno co umíš? čekal jsem od tebe víc" řekl voják a při tom se mi díval přímo do očí. Já se nechám jednoduše vyprovokovat a tak mě napadla sázka. 

"Fajn, chceš vidět co umím? dobře. Tak si dáme souboj. Né na život a na smrt ale komu jako prvnímu poteče krev prohrál. Když prohraju řeknu ti kdo jsem ale když tě porazím musíš všem říct že tě porazila jen ubohá holka. Platí?"  řekla jsem a lehce jsem se pousmála. 

"Platí, zítra ráno těsně po úsvitu. Přivedu si nějaký kamarády aby byly svědky a ty si taky nějaký přiveď ať je to fér" když to dořekl otočil se a odešel a já šla přesně na druhou stranu než šel on. Cestou jsem přemýšlela nad tím že jsem tak pitomá a že jsem něco takového udělala ale zároveň jsem se nemohla dočkat úsvitu.  

                                              POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ