Slibil's, že se vrátíš

6

"Nemůžu tam jít," vyhrkl náhle drobný chlapec a roztřeseně se opřel o zeď. "Ne-nedokážu to!" Felix zatřásl hlavou, až se mu tmavé prameny rozeběhly po pihaté tváři. Chan viděl v jeho očích hluboký strach. Natáhl se k němu a vzal do dlaní jeho drobné ruce. Ani se nedivil že se mu silně třásly. Něžně se na něho usmál a zadíval se mu do očí, které i přes strach, jenž se v nich zrcadlil, skýtaly vzezření neproniknutelné hlubiny oceánu. Byly tak tmavé, tak hluboké, tak nádherné, tak-...

"Slibuju, že tě nepustím ze své blízkosti a udělám cokoliv, abych tě ochránil, dobře? Víc ti ale v tuhle chvíli slíbit nemůžu, Lixi. Netuším, co bude dál. Může se stát cokoliv a za pět minut může být vše úplně jinak. Ale dokud budeme všichni spolu, bude jednodušší na sebe vzájemně dávat pozor." Povzbudivě se na mladšího usmíval, ačkoliv on sám se bál.
Pustil Felixovu pravou ruku ale druhou naopak sevřel pevněji ve své velké dlani. Chtěl ho k sobě přivinout, věděl ale, že na to není čas. Musel touhu po mladším potlačit.
Ačkoliv to nebylo poprvé, kdy zažíval tornádo, musel uznat, že tentokrát to bylo jiné. Přesto byl ale rozhodnutý dostat kluky do bezpečí. 

Jemně zatřásl hlavou, aby zahnal vyčitky, že přemluvil všechny, aby zrušili své každoroční pravidelné návštěvy u svých rodin a nalákal je k návštěvě jeho rodné Austrálie. Těšil se po dlouhé době na několik příjemně strávených dní ve společnosti svých kamarádů, přestože se očividně těšili na zasloužený odpočinek pod záštitou rodinných idylek. Zprvu si říkal, zda-li není sobecký, když jim chce jejich jediné volno zaplnit znovu svou přítomností. Jako kdyby ho neměli dost po zbytek roku. 
Lehce se pousmál. Citil, že by jim beztak po pár dnech začal chybět. Byli na sebe až moc zvyklý. Doufal i v to, že by konečně ochutnali báječné jehněčí jeho mamky. Netušil ale, že jsou rodiče s Hannah a Lucasem momentálně v Evropě na zasloužené dovolené.

Byl to paradox. Vždycky měl vše do detailů naplánované ale nyní zjišťoval, jak nepřipravený tentokrát byl. Nejvíce ze všeho ho štvalo pomyšlení, že si předem nezjistil předpověď počasí. Automaticky očekával, že bude v Sydney krásné, slunečné počasí. Tak jako po většinu roku. Vůbec si nepřipustil vědomí, že by jejich cestu přerušila byť jen malá nepřízeň počasí. Jenže určitě muselo přijít nějaké varování předem.
Ah, kdyby jen tušil! Kdyby věděl co přijde, zůstal by s klukama v bezpečí Soulu. Takto je však vtáhl do prekérní situace, z níž v tuto chvíli neměli úniku. 

Ačkoliv to na sobě nedával znát, byla v něm pouze maličká dušička. Žaludek se mu svíral nepříjemnou křečí a při pomyšlení, co vše se může stát, na něho šly mrákoty. Tak moc se bál! Ne však o sebe. Bál se o své kamarády. Byl ochotný pro ně udělat cokoliv, hlavně aby se jim nic nestalo. 

"Můžeme jít!" pronesl rázně, když spatřil, že vítr na okamžik polevil na své síle. "Nebo možná taky ne," dodal nejistě, když okolo dveří prosvištěla trampolína ze sousedovic zahrady, kterou vzápětí následovala psí bouda jeho milované Berry. Hlas se mu lehce zachvěl, když o chvilku později nejistě ponoukal kamarády, aby opustili bezpečí domu.
Byl nejvyšší čas se vydat na cestu. Vyšlápl vpřed, když ho zastavil Minhův hlas.
"Chane?" vyhrkl náhle mladík, stojící vedle něho. "Jseš si jistý, že bude bezpečný jet autem?" Chan v jeho pohledu viděl nejistotu i strach. A nedivil se. Sám se bál. Věděl však, že pokud by se pokusili na pláž dostat pěšky, nejspíš by tam nikdy nedošli.
"Nic jiného nám nezbývá, Minho. Musíme to risknout. Pláž je daleko," odpověděl a poplácal ho po rameni. "Tak jdeme!" rozrazil dveře, do nichž se opíral vítr a svými silnými pažemi se snažil přeprat běsnící počasí a udržet je tak dostatečně otevřené, aby ostatní mohli vyběhnout ven.

Jejich minivan stál jen pár metrů od domu. Než se však k němu dostali, byli během pár vteřin promočení až na kůži a nuceni vynaložit notnou dávku energie, aby přeprali vítr, který si s nimi pohrával jako s novou hračkou.
Vítr narážel do auta a kymácel s ním ze strany na stranu, zatímco déšť nemilosrdně bičoval do oken. Chan se v duchu modlil, aby sklo prudké nárazy vydrželo. Otočil klíčkem a stroj skuhravě zanaříkal, než naskočil známý bublavý zvuk stařičkého motoru. 

Ticho, které ve voze panovalo, by se dalo krájet. Každý s obavou sledoval vzrůstající spoušť a Chan by odpřísáhl, že se chlapci báli snad i nadechnout.
Přírodní živel ještě nedosáhl pevniny. V tento moment se stále točil kdesi nad oceánem a přesto už stihl napáchat nemalé škody. Tu největší napáchal na křehké duši mladého hocha, jenž seděl úplně vzadu.

Felix si přitáhl kolena k hrudi, objal je svými hubenými pažemi a tvář zabořil mezi kolena. Do očí se mu tlačily slzy a na mysli ho tížila vzpomínka na dům rodičů, jehož západní stěna nevydržela a padla pod náporem starého stromu, který se zřítil díky prudkému vichru. Budova se sesypala jako domeček z karet a pod sutinami uvěznila Felixovu matku.
Chlapci, kteří před pouhým okamžikem dům opustili, jen strnule sledovali, jak se během chviličky zničilo vše, co doposud Felix znal a miloval.

"Mami!" vykřikl z plných plic a rozeběhl se zpátky k domu. Tedy k tomu, co z něho zbilo. Nikdo z jeho přátel se ho nepokoušel zastavit. Naopak. Rozeběhli se za ním a všichni doufali v jedno.
Že žena, jež dala Felixovi život, o ten svůj v tuto chvíli nepřišla! 

Před očima měl půvabnou tvář své matky. Ještě před pěti minutami se na něj usmívala, když se s nimi loučila. Jen, co se za ní ale zavřely dveře, přišlo něco, co nikdo nečekal. Během pár vteřin se setmělo, rozfoukal se prudký vítr a z nebe začaly padat kroupy.
Hubený chlapec se začal dobývat do sutin, neustávajíce ve volání matky. Drobnými prsty odhazoval části zdiva, ignorujíce fakt, že se mu na hlavu a záda snáší nemalé hroudy ledu. Potlačil bolest, kterou mu kroupy způsobovaly, stejně jako nemyslel na to, jaké modřiny na těle mu to zanechá. Jediné, co ho teď zajímalo bylo to, zda je žena v pořádku. 

Sedmero chlapců se ze všech sil snažilo odhrabat sutiny. Pak Felix zaslechl plačtivé volání, naplněné obrovskou bolestí. Díkybohu! Žije!

Felix si přitáhl kolena ještě více k tělu. Ramena se mu třásla pláčem, který se už ani nesnažil skrývat. Nedokázal přestat myslet na to, jak srdceryvně žena křičela. Jak neustále volala Felixovo jméno a prosila o pomoc.

Po několika minutách marného snažení o odstranění padlé zdi však nastalo hrobové ticho. Tíživé, nervy drásající ticho. Felix měl pocit, že se mu zastaví srdce, jak moc se o matku bál. Za žádných okolností si nechtěl připustit krutou představu, proč náhle její křik utichl. 

"MAMI!" křičel, až ho zabolelo na plicích, načež se zhroutil a padl do Changbinovy náruče. Jen tak tak ho stihl zachytit.
Alespoň na okamžik ho tak milosrdné bezvědomí uchránilo před bolestným uvědoměním, že žena již nejspíš nežije.

____________________

To si tak sedíte v práci na noční a najednou vás napadne, že byste mohli něco sesmolit. Takže i přesto, že jsem téměř všechny povídky pozastavila, dokázala jsem splodit nový díl a tu vám ho radostně zanechám a odcházím... Těšil se někdo? 
Tak... těm, co jdou do školy, přeju uspěšný den. Těm, co jdou do práce, klidnou a rychlou šichtu a já valím do postele. Dobrou-